Můj Přízrak

9.

Jako kdyby ještě nikdy nebylo takhle pozdě v noci. Kusy hvězdné oblohy visely roztrhané mezi větvemi, s tichým chichotem jsme uháněly přes tajemně nasvícené skalky a temnotou nasáklé cestičky. Všechno teď vypadalo úplně jinak. I naše známé, oblíbené místo jakoby se změnilo k nepoznání.
Louka s potokem odtud vždycky vypadala docela malá. Shlížela jsem dolů do trávy a rozvalila se vedle bílé vlčice na houbové větvi, kde jsme se uchýlily k odpočinku.

,,Škoda, že nesvítí." hlesla Sugar zklamaně. Ťapkou párkrát chňapla po zavřených okvětních lístcích, skrz které sotva prosvítal zářivý pyl.
,,Tyhle barevný by ve tmě vypadaly vážně suprově." souhlasila jsem. ,,Jako svítící duha."
,,Co kdybychom se vydaly je objevovat? Nějaké kvítky se přes noc nezavírají, ne?"
,,Já se v tom nevyznám. Tohle by vědělo spíš Moth."
Přivřela jsem oči a nechala se unášet myšlenkami na poletující mihotavé barvy. Květy se otevřely někde docela vysoko ve větvích, nebo snad až v oblacích, a neonový prášek se pomalu snášel k zemi. Hopsala jsem, klobouček po kloboučku, čím dál výš kolem kmene houbového stromu, přímo proti blýskavému dešti.

Něco mě asi muselo probudit. Vkrást se mi do uší, vytrhnout mě ze snění a světélka rozehnat. Vyměnily jsme si pohledy, beze slova, ale tíha naší viny byla cítit.
,,Hlasy smečky." potvrdila Sugar šeptem mé obavy. ,,Taky to slyšíš?"
Přikývla jsem.
,,Hledají nás."
,,Jsme v průšvihu."

,,Měli bychom se rozdělit." přemýšlel vzorovaný Alfa. ,,Fangs prohledá jižní část území. Firefly to vezme přes tábor k okolí říčky Houbových žab na severu, Eclipse na potok západně naváže. Já si beru na starosti východ. Kdyby kdokoliv něco našel, svoláme se zavytím."
,,Jestli se rozdělíme, přijdeme o bezpečí." namítala Beta jen o několik trsů kapradí dál. ,,Přestaneme si krýt záda a budeme zabití postupně, po jednom. Je to příběh starý jako sami nebeští vlci."
,,Ale zvýšíme své šance. Pochop, sami se umíme aspoň trochu ubránit. Ta vlčata ne."

Noční les se přestával jevit tiše. Eclipse běžela přes listí a jehličí, černá tlapka sem, bílá tam, naježený ocas vlál za ní. Docházelo jí, že tu nejspíš ve skutečnosti nespí nic. Jakoby jim teď byly svědky oči všech temných tvorů, snad i stromy ty své otevřely.
Ve spěchu střídavě pozorovala neklidný potok a opačnou, zarostlou stranu své trasy. Snažila se najít cokoliv, co by pomohlo najít stopu, třeba aspoň směr, kterým se ty dvě nezbedné huňaté kuličky ubíraly.
Copak měla nechat Artemis samotnou? Jak mohla tušit, že utečou?

,,Měly bychom se vrátit." zaslechla jsem ségru naříkat. Hodila jsem po ní očima, přičemž jsem se málem praštila čumákem o skalní stěnu, která nás uzavírala.
,,Teď už je to jedno Sugar, nesmí nás najít, rozumíš?"
Podlezla jsem lišejníky porostlý balvan a počkala, až se přes překážku dostane i ona. Uklidňující šumění potoka už jsme slyšely jen vzdáleně.

Zkontrolovat keře, nahlížet za pařezy, podívat se snad i pod mech. Pozorné stříbřité tlapky sem tam doprovázely houbové žáby, které se následně vydávaly vlastní cestou k tůňkám a vzdálenějšímu potoku.
Moona neustále tížily pomyslné přesýpací hodiny. Musí ta vlčata najít dřív, než ty němé úšklebky do temnoty, plíživá smrt šlapající na paty možná i jemu.
Oči mají všude, jistě už utahují nad vlčaty smyčku, tohle se vůbec nemělo stát...

Napínala jsem smysly. Nic mi nesmí uniknout, jinak nás obě čeká nemilé přivítání. Ještě jsou daleko, hledají na nesprávných místech, snažila jsem se pořád ujišťovat. Nemohla jsem dopustit, aby se můj strach stal nakažlivým.
Kolik jich po nás vůbec jde? Průzkumníci? Hlídka?
,,Měly jsme zůstat v táboře." vyrušila mě ségra znovu od soustředění.
,,Dokud neví, kde se schováváme, nic nám nehrozí."
,,A až na to přijdou?"
,,To se nestane. Včas je ucítíme, neboj."

,,Oni nás ale taky ucítí, ne? Co když... Co když už nás vystopovali?"
Její roztřesený hlas nezněl vůbec přesvědčeně.
Zadívala jsem se jí do tváře a hledala v hlavě uklidňující slova, její roztěkané oči však věnovaly pozornost něčemu jinému. Trochu nechápavě jsem vyhlédla z naší kamenné skrýše a leknutím mě zamrazilo.
,,Říkala jsi, že je včas-"
,,Pššt!"

Alfa se prudce zastavil a zavětřil. Do čumáku ho udeřil sotva zachytitelný, avšak varovný pach tlejícího masa. Jde pozdě? Ne, tomu situace neodpovídá, nesouvisí s tím.
Tohle ale nikdy nevěstí nic dobrého.
Na okamžik se rozhlédl, jeho pohled spočinul na pětici obojživelníků usazených v povzdálí. Zpoza ponořených větví na něj mrkaly nepřítomné páry očí. Jeden z nich to však nesvedl.
Moon opatrně pokračoval v hledání. Necítí to strach, pousmál se v duchu. Nezaútočí. Vrhl poslední rychlý pohled za sebe, ačkoliv tušil, co uvidí.
Z mokřadu zíraly do neznáma jen čtyři žáby.

Zároveň objevil, po čem pátral. Jen bohužel ne vlčata.
Na lesní trávě se třpytily kapky neznámé tyrkysové tekutiny. Vsákly se do mechu, potřísnily stébla jako jakýsi světélkující syrup.
Kde se tu jen mohly vzít? Nejspíš tu už nějakou chvíli ulpívají. Moon by je považoval za další tajemné krásy Zvláštního lesa, ale čenich mu napovídal jinak. Ten výstražný puch hniloby.
Nervózně švihl naježeným ocasem. Vzápětí zjistil, že onu poslední napodobeninu žáby nesetřásl. S tichým vrčením vycenil zuby.
Vůbec to nezkoušej!

Měsíční paprsky odhalovaly srst vlka, vleklým krokem bloudil docela blízko nám. Přesto mě před ním nic nevarovalo. Tohle své selhání jsem odmítala zpracovat.
Sugar nepotřebovala instrukce. Ta slova visela v napjatém vzduchu, sálala z mých strachem rozšířených očí.
Teď se nesmíme prozradit.
Identitu člena smečky se mi ještě nepovedlo rozklíčovat. Pach jakoby odvál vítr, jen marně jsem se snažila rozpoznat, čí srst se leskne takhle zrzavě. Bála jsem se pohlédnout mu do tváře, abych náhodou neupozornila na tu svoji.

Ticho najednou proťalo vyděšené zakňučení. Než jsem se nadála, Sugar se hnala šustivým listím pryč. Rozbušilo se mi srdce, bezmocným pohledem jsem ji zkoušela zabrzdit, nebo aspoň utišit.
Kruci! Utajení je v tahu, teď nás našli!
Stačil jeden pohled zpět, do křivých očí podlitých vzteklinou, nyní upřených přímo sem. Zoufale jsem vyběhla za vzdálenou Sugar, v uších mi zvonilo.
Tohle vůbec nebyl nikdo ze smečky.

Zarůstající houští se kolem nás měnilo. Skrz hustou tmu jsme neviděly hlínu pod tlapkami. Lesem se odněkud neslo naléhavé zavytí, které nejspíš nejednoho vlka v táboře vzbudilo. Pronásledovaly nás ozvěny dychtivých kroků, neohlížela jsem se. Staly jsme se kořistí.
Pak najednou jakoby se všechno dělo zpomaleně. Sugar ozářená Měsícem neochotně doběhla, snažila se popadnout dech, v následujícím okamžiku s ní azurový záblesk praštil o zem. Zůstala ležet bez hnutí, bílou srst pomalu barvila krev...
,,SUGAR!"

Pach smrti přímo řval, ať koukám utéct, ale já z posledních sil běžela na pomoc mojí sestřičce. Zrak se mi rozmazával v slzách. Marně jsem se snažila vytrhnout sevření, jsem chycená, odnáší mě!
Trochu mě však uklidnilo, když jsem čichem rozpoznala Beta vlčici. Její přítomnost byla teď mojí hvězdou, vším, čeho jsem se v tomhle zmatku mohla chytit. Firefly mě schovala do křoví a vyrazila zpátky do bouře.
Mezi vzlyky jsem sledovala Alfu, jak neúprosně trhá kusy z temné příšery, po jejímž těle pulzovaly zářivě tyrkysové klikyháky jako nechutné žíly. Ztráceli převahu. Protivník blýskl drápy a zuřivě se ohnal čelistmi. Tělo Firefly se svezlo prachem, Moon se sotva zmátořil, z tlamy mu kromě shnilé zářivé krve kapala už i jeho vlastní.

Kalné zbytky očí připomínaly cokoliv známého jen vzdáleně. Spěšně příchozí hlídka přesto poznala jejich původní barvu.
Zase jsi strkal čumák, kam nemáš...
Eclipse nebyla lovec, nikdy se neprala ani o pozice. Navzdory své nejistotě vycenila tesáky a vyrazila přízraku po krku. Za Alfu, za Firefly, za Kapradinovou smečku. Tohle jsem konec konců zavinila já.

Promiň mi to, Artemis.