Můj Přízrak

2.

Tohle křoví bylo celý můj svět. Stísněná skrýš v písčité zemi, skulina mezi zřícenými kmeny. Jak bych taky mohla znát víc, když jsem nikdy nezavítala ani jedinou tlapkou ven. Úplněk se střídal s úplňkem, kdesi daleko odtud poklidně zuřilo počasí, spalující slunečno nebo sychravý déšť.
Aspoň jsem měla jistotu, že mi stonožky ani drobní brouci na větvičkách neublíží.
Nikdo mi tu neublíží.

Ale volání mého žaludku už se stávalo naléhavým.

Chvíli mi trvalo najít cestu pryč, protáhnout se chrastím ven. Utekla jsem nejspíš právě ve stopách těch, kteří mě tu nechali. Matně jsem si vybavovala rodiče, jejich blízkost a lásku. Tehdy se mi zdáli tak velcí oproti mně samotné.
A potom už jen strach a ticho. Ani na jejich barvu už si nevzpomínám, jsou jako rozmazané siluety. Dávno mrtvé záblesky ze snů.

Zpátky do nory už bych stejně netrefila. Musím se smířit se svým novým domovem, tedy, ne že bych doteď nějaký měla.
Pustá krajina se rozevírá kam jen dohlédnu, než ji na obzoru spolyká hladový Sluneční vlk. Nejistě, avšak zvídavě našlapuji v prachu a s lehkým úsměvem pozoruji, jak si vítr pohrává s uschlým kapradím.

Neumím však popsat ten všudypřítomný divný pocit. Prohání se celým tímhle místem spolu s větrem. Něco mi říká, že větve stromů by se měly táhnout k obloze, ne se válet napůl potopené v dávno vyschlém blátě. Ani jejich kmeny se mi moc nelíbí, na první pohled to patrné nebylo, ale teď už si toho nelze nevšimnout. Jako kdyby je nějaký obr ohryzal obrovskýma černýma zubama.
Odkud se vůbec bere ten zápach? Trochu mi připomínal jídlo, ale nijak zvlášť se mi do něj nechtělo.
Zarazila jsem se a opatrně dloubla čenichem do hromádky peří.
Hned na to jsem znechuceně otřela čumák do písku, abych se toho smradu zbavila. Aha, tak už vím, co to způsobilo. Z ptáčkova těla zbyly skoro jenom kosti, musel tu ležet hodně dlouho.

Nemotorně jsem hopkala dál svou pomyslnou stezkou a snažila se nemyslet na hlad a žízeň. Terén připomínal překážkovou dráhu, celou zanesenou divným šedým povlakem, který už nejspíš několikrát zmokl, než se do něj žár pustil znovu. Zdánlivě se nic nedělo, přestože v keřích každou chvilku něco šustilo.
Dost možná mám nějakou nevítanou společnost.
Do zad se mi kromě neúnavného pohledu z oblohy upíraly také zraky další. Vzhlédla jsem a s přimhouřenýma očima zavrčela na své vzdušné pronásledovatele, takhle proti světlu jsem z nich mnoho nerozeznala.

,,Hej! Přestaňte mi kroužit nad hlavou, najděte si jinou zábavu!"

Žízeň mě pálila čím dál víc. Kde tady mám hledat vodu, najdu ji vůbec?
Po čichu jsem se chytila vlákna zvláštně povědomého pachu. Cítila jsem ho už někdy?
Nevím, jestli jsem měla smutnit nebo si oddychnout, když mě stopa zavedla jen do další mrtvé zóny. Na kmeni o sobě dávala vědět pouhá pachová značka, jako přibitá cedule, kterou jsem mohla přečíst jenom nosem.
Zabrané území, stálo na ní. Drž se dál cizinče.
Možná už vím, co mi to tak připomínalo. Patří vlkům, no jistě. Nebo snad ne? Otřásla jsem se při pomyšlení, co dalšího by na mě mohlo číhat mezi trnitými větvemi a zvadlou trávou. Ti otravní okřídlení stalkeři nebudou to nejhorší.

Náhle jsem narazila na něco, po čem jsem bez rozmyslu vyběhla. Ať už to patřilo čemukoliv, vonělo to moc chutně. Uháněla jsem houštím, neobratně řezala zatáčky a snažila se najít onoho živočicha očima, ale pachů se tu mísilo hodně a akorát se mi zamotala hlava.
Doběhlo to. Nehýbe se. Do nosu mě udeřil pach čerstvé krve. Přeskočila jsem kmen a musela se pro sebe usmát, když jsem dopadla na všechny čtyři packy a plynule navázala v běhu.
Zvíře se ocitlo přede mnou. Zvědavě jsem si prohlížela zkrvaveného zajíce nejdřív z povzdálí, ale přemohl mě hlad, přiskočila jsem k němu a zakousla se do šťavnatého masa. Z tohohle se opravdu pořádně najím!

Měla jsem dávat větší pozor. Ta kořist se přece nezabila sama. Bývala bych si všimla, jak se stíny pohnuly.

Zavyla jsem, bokem mi projela tupá bolest a jídlo se mi vytrhlo. Jeden úder mě stačil odmrštit do prachu, černá bestie se teď tyčila nade mnou. Hlavou mi běhalo jen jedno. Tohle je můj konec.
Aspoň že mě nezdělali ti opeřenci. Upřela jsem ještě jeden rychlý pohled vzhůru a zašklebila se.
A máte to, idioti!