Můj Přízrak

6.

Sotva se Sluneční vlk vydrápal na oblohu, z krajiny už ten den pohled nespustil. Ve stínu rozpadlých kmenů se krčily malé rostlinky. Budoucnost lesa, sklíčená ve snaze uniknout žáru z nebe. Místy už se sazeničky rozhodly roztáhnout větve mezi paprsky, doufajíc, že nezůstanou sežehnuté uprostřed pustiny a třeba jednou nahradí dříve zřícené stromy.

Zvědavé modrooké vlčici netrvalo dlouho slepit si další dílky skládanky. Srst nebeské šelmy se leskla živým zlatem, ale stačilo málo k tomu, aby jí z tlamy vyšlehly plameny. Aby se jeho zrak jednou stal až příliš ostrým.
Tenhle les se obrátil v popel, tak říkal její podivný kamarád tomu šedému prachu, co ho čas od času na pěšinách zvířil vítr. Jako vzpomínku na události, které převrátily poklidné životy vzhůru nohama. Vypálily díry do duší přeživších.
Co všechno bylo ztraceno ve chřtánu rudé běsnící bestie už se nejspíš nikdy nedoví.

,,Každý starší než ty na to pamatuje." říkával černý vlk ponořený ve svých myšlenkách. ,,Komu zbylo jen trochu rozumu, běžel, co mu síly stačily."
,,Kam běželi?"
,,Tam, kde na ně Ohnivý vlk už nedosáhl. Potom pořád dál, proti svému strachu. Museli se rozhodnout mezi jistou smrtí a skokem do neznáma."
,,A jak ses rozhodl ty?"
Na jeho zjizvené tváři se objevil pokřivený úšklebek.
,,Ne každý měl tehdy na vybranou."

Slunce se pohodlně zachumlalo do mraků, jestli se ty ubohé zakalené šmouhy nad hlavou daly tak nazvat. Na chvíli přece jen přivřel oči, aby si les mohl oddychnout.
Křišťálové jezero vypadalo docela mírumilovně. Na pobřeží se matně leskl písek, jen občas některá ze slaných vlnek zvedla oblak tmavých vodních částic. Zdánlivě klidným houštím se plížily vlčí tlapky.
,,Už žádné tati." zavrčel podrážděně černý vlk. ,,Phantom, říkej mi tak. Nejsem tvůj táta."
,,Jasný, promiň Phantome."
,,Zkus se soustředit. Jsme na lovu."
,,A jak budeš říkat ty mně?"
,,To nemáš ani jméno?" povzdechl si.
,,Myslím, že tehdy shořelo. Jako ty vzpomínky, cos o nich mluvil."

,,Alfa naší smečky se jmenovala Astra." hlesl po chvilce zamyšleně.
,,To se mi líbí." Na tváři vlčete se objevil úsměv.
,,Tak tedy ahoj Astro, zavři na chvíli zobák. Zklamat v lovu znamená chcípnout."

Sledovala jsem ho z výšky jako stín jestřába. Neměl se kam schovat, obklíčila jsem ho. Vyskočila jsem po nic netušícím zajíci a tasila drápy, ale pozdě. Dlouhé uši poplašeně zmizely v křoví.
,,Vždyť už jsem ho měla!" snažila jsem se zvednout ze země.
,,Ale nemáš." zabručel za mnou.
,,Příště mi neuteče! Naučím se lovit, uvidíš!"
,,Prosímtě na."
Před packami mi přistál kus těla nějaké křepelky.
,,Tvůj oběd."
,,Díky." hodila jsem po něm pohledem a nejistě se dala do jídla. Koutkem oka jsem pozorovala, jak drápy a čelistmi vytrhl ze zbytku docela maličkou kost, která se podobala ostatním v jeho sbírce.
,,Proč je sebou nosíš?" zajímalo mě.
,,K rozptýlení svého pachu. Čas od času některý vyměním, aby mě nebylo možné vystopovat."

,,Roční období se kdysi střídaly čtyři." lovil ze své paměti kousky vyprávění. Jeho společnice hopsala za ním a zaujatě poslouchala. ,,Už zůstaly jen dvě. Sluneční vlk buď nedá na chvíli pokoj, nebo se sotva ukáže. Tehdy se les trochu vzpamatuje."
,,Brzo nastane období dešťů, že jo, Phantome?"
,,Kéž by. Jestli rychle nepřijde, budeme muset riskovat."
Astra se zahleděla do písčité země. Nemusela dál vyzvídat, párkrát už jeho obavy slyšela. Bez vody v krajině zbývá nevýhodně otevřená pánev Velkého jezera. Větší masožravci se tu nemají čeho obávat, ale lovená zvěř se v rovinách stává nápadným terčem. Utíká proto pít jinam, k Měsíční řece.
A říční oblast ovládá Sentry.

Vlčí stezka se klikatila po svahu mezi prachem a bývalým porostem. Došlo mi, kde se vzala ta marně skrývaná nervozita, kam míříme. Na cestu jsem se však nesoustředila, moje mysl utíkala jinam.
Zasněně jsem si představovala neohroženou vlčí vůdkyni, a pak sebe na jejím místě.
,,Kde je ta Alfa teď?" zajímalo mě. ,,Ta, co nesu její jméno. Astra."
,,Pod drnem. Ticho buď, prozradíš nás."
,,Kudy se tam dostaneme?"
,,To znamená mrtvá!" štěkl po mně. ,,Věděl bych, kudy se tam dostaneme. Ohnivý vlk ji roztrhal na cáry. Chceš za ní?"

,,Kdyby ses mohl vrátit," tázala se ho už dávno, když se vysoko nad lesy třpytil Měsíční vlk. ,,Co by sis zvolil?"
,,Nechci se vracet do toho šílenství."
,,Následoval bys je tehdy do neznáma?"
,,Vždyť je to jedno. Smrt se ve skutečnosti skrývala za oběma možnostmi."
,,Ale ti vlci, co utekli..."
,,Zdechli. Stejně jako tohle zvrácené místo."

,,Jak teda můžeme přežít?"
,,Zapomeň na to."