Post Mortem

Bál Smrti

Jedinečně první věc, která udeřila do zraku hned při vchodu do ohromného sálu byl vznešený gobelín.

Obrovský kus prošívané látky, kterou každičký vzácný moment, kdy byla zrozena nová Smrtka nebo Calaca, probodla lesklá, černa jehla.

Každé smrtce patřil kousek na černé polovině plátna, zatímco Calacám patřila část purpurová.
Obě se vzájemně proplétaly změtí všebarevných šlahounů, jež symbolizovaly stejně tak jejich příbuznost, jako jejich vzájemnou nelásku.

Pravda byla, že Smrtky a Calacy mezi sebou příliš nevycházely.

Bál Smrti byl však jedinou příležitostí, kdy na vše museli zapomenout.
Svatým pravidlem v přítomnosti hlavní Smrtky bylo přesně takové, jaké zakazovalo jakékoliv spory, a to jak mezi rasami nebo jedinci stejného monstra.

Lidé zmiňováni nebyli.
Nikdy.
Oni jimi již nebyli, tudíž to nebylo třeba.

Každá smrtka si vždy směla přivést doprovod monster, kterým dala druhou šanci.
Které stvořila.
Přesto to většina nečinila.
Ne každé z nich se chtělo zavazovat je vůči politice.

Ani Eitur ne. Jenomže její posmrtný klan byl, zdá se, výjimečný, a tedy si jít sám přál.

Proto zde také byli.
Tiskli se v zástupu desítek honosných hlav a snažili se neztratit se, jelikož kdyby k tomu došlo, už by nenalezli cestu zpět domů...

Eitur si mezi nimi s nevraživě chladným výrazem razila svoj cestu vpřed, a proto jediná možnost, jak jí v ten moment stačit bylo pevně se uchopit za ruce a prokluzovat úzkou uličkou, jež se přímo za ní tvořila.

Jakmile však vstoupili do hlavního sálu a trubadúr ohlásil jejich totožnost, vše se uvolnilo.

Sál paláce Smrti byl natolik obrovitý, že by pozřel čtvrtinu všech existujících monster, možná více...

Pokud by někdo někdy tvrdil, že bál Smrti je nejsofistikovanější příležitostí, na jakou lze dorazit, neměl by více než pravdu.

Skutečnost, že dokázal přinutit formálně rozmlouvat i ty z nejvíce znepřátelených skupin nebytí z něj činilo ten jediný večer v roce, kdy byl skutečně přítel každý s každým...lehce řečeno.

Pokud se kdosi netoužil bavit s kýmsi jiným, lehce odešel. Ve změti nemrtvých těl byla stejně malá pravděpodobnost, že na sebe opět narazí.

Taktika Eitur byla přesně tohoto využít.
Zapadnout do rohu všeho, tam kde by nikoho nepotkala, jelikož to byla poslední věc, po jaké toužila.

Jenomže její zástup byl ten večer jiného názoru.
Monstra se smyčky osmnáctého století toužila tančit, či ochutnávat připravené občerstvení, jež bylo rozmístěné doslova všudypřítomně na dlouhých stolech s bílými ubrusy.

Skutečnost, že byli mrtví jim v tom nebránila.
Stále mohli dělat věci stejné, jako dělají obyčejní lidé.
Jen to nepotřebovali.
Znamenalo to pro ně krapet nemrtvé energie, ale ve směsi poté hlavně vlastní potěšení...

Eitur se při jejich námitkách, proti držení se spíše u strany, chytila za hlavu.

Nakonec však svolila.

„Jestli někdo z vás ale udělá scénu, je z vás popel...já nebudu ze své energie živit zbytečnost."

Při tom se rozeběhli.
Bez možnosti se ten večer znovu setkat.

Tedy poté většina z nich.
Krist zůstal stát na místě.

„No co..." vydechla Eitur, přestože to dělat nemusela.
„...všichni je tu nechávají pobíhat."