Post Mortem

Ona

Láska...může bolet.
Vědí to všichni...mnozí si tím prošli.

A krutý osud Eitur do cesty postavil neopětovanou lásku...možná...

Takovou, která jí způsobí utrpení, jako zatím nic, co kdy poznala...

Zcela nový druh bolesti, na který je však docela sama...

OOOOOOOOOOOOOOOOOOOOO

Ten pocit.
Ten prazvláštní svíravý pocit v jejím nitru, kdykoli se k ní jen přiblížila.
Kdykoli na ni pomyslela.

Ani ho sama nedokázala popsat.
Bylo to něco mezi nervozitou, kdy se jí samovolně třásly ruce, nedokázala stát zpříma, nedokázala rozumně uvažovat...a jednoduchým bodnutím.

Bodnutím, které se zestonásobilo, kdykoli kdy jen promluvila o někom jiném.
A ona mluvila...

Často...dokonce tak moc, že to sama Eitur nedokázávala doposlechnout.
Křičela by...plakala by...jen aby ji umlčela...

...jen aby jí "to" řekla...

...to...cokoli to bylo...

Byla jako list ve větru.
Unášen neskutečnou silou, mnohem větší, než by ona dokázala kdy vydržet.
Silnější, než moc nejmocnějšího boha.
Neovladatelná touha.

Až neskutečné, že právě takovou agónii jí dokázala způsobit jediná osoba.

Že nad sebou ztrácela kontrolu i při samotné myšlence na ni.
Že chtěla, více než cokoli ve své existenci, aby si jí všimla.
Aby ji konečně přečetla.

Všechna znamení...každé objetí...

Nemohla si pomoci...musela se jí dotknout.
Alespoň na malou chvíli cítit její dotyk proti svému...

Její dotyk...její úsměv...pokaždé, když se usmála...kdykoli jen na to Eitur pomyslela, přeběhl jí po zádech mráz.

A ta největší bolest byla udržet vše uvnitř.
Potlačit cokoli, co jí bralo zdravou mysl a v ten jediný moment dát na malý zbytek svého zdravého rozumu.

Věděla totiž, že ona "to" necítí...

Že by ji nikdy nechtěla tak, jako právě Eitur ji.

Takovou touhu neměl nikdo.
Připadala si tak osamělá.
Nemohla nikomu říct o pomoc...Alvarra by si všimla.
Byla sama...a být sama na takovou bolest, bylo až příliš.

Už ani trpět nemohla.

Usmát se.

Kývnout.

Vtipkovat.

O čem? Byl to vtip?

Alvarra mluvila o tolika jiných...o tolika monstrech...ale nikdy ne o ní.

Vtip o tom, že je jich až příliš...že by si měla konečně vybrat.
(Že by si měla vybrat ji.)

Musela se kousnout do jazyka pokaždé, když jí myslí prolétla taková neposedná myšlenka.

Nejraději by si sama sobě dala pěstí.

Že tu nic nebylo...
Že je lepší ji mít jako přítelkyni...
Že Eitur není sobecká...chtěla to, co je pro ni nejlepší...co Alvarru udělá šťastnou.

lež...Lež...LŽI!!!

Co měla víc dělat?
Co dělala špatně?

Co oni měli...co ona jí dát nemohla?

Každičký den proklínala sama sebe právě proto, že hůř už dopadnout nemohla.

Nedokázala se soustředit.
Měla před očima jen ji.
Právě a jen ji.

Její překrásný smích...bezchybné rysy...právě pro ni byla dokonalejší než cokoli jiného na tomhle proklatém světě...

Perfektní ve všem...ve všech doménách...

Schopná...mocná...chytrá...co víc dodat...jak se jí mohl rovnat někdo, jako obyčejná smrtka?

A ta největší bolest byla, udržet to vše v sobě...