(Už máme hlavní pár...tak se podíváme, jak se vlastně daly dohromady...)
„Eitur..."
Alvarra se přiblížila.
Věděla to.
Její kroky byly tlumené, ale i přesto dolehly k jejím uším jasně a zřetelně jako tříštění mořského příboje.
Byla nejistá.
To poznala z nepravidelnosti tichého klapání.
Její krok byl obvykle jistý.
Rytmus, který obvykle připomínal něžný menuet, se tak nyní změnil na nevrlý waltz.Nevěděla však jedno.
Co tu Calaca dělala?
Její zpráva dnes byla jasná.
Nebo to možná byla ona sama.
Celý moment se udál jako by v jedné vteřině.Té, ve které se snad stále nacházela.
Té, která nedokázala skončit.
A to ji drásalo zevnitř.Nemohla cítit.
Byla mrtvá.Ale přesto jako by nyní dýchala...
Pamatovala si ho.
Svůj dech.
Klidný. Vyrovnaný.
Hrající stejný tanec, jako kroky živé smrti.Nádech.
Výdech.Uklidňoval.
Nyní však nemohla.
Nepotřebovala se nadechnout.
A to jí právě poprvé za staletí začalo vadit.Neotočila se.
Ani když zaskřípaly dveře.
Ani když zaslechla své jméno.
To, které jí bylo přiděleno.
Takové, které si sama nedala.
Nebylo tedy její.A přesto si na své pravé nikdy nevzpomněla.
Smrt ji připravila o privilegium vlastnit i něco tak primitivního jako pouhé jméno...Smrt.
Konec jejího života.Život.
Čas, do kterého se nevrací.
Nikdy.
Na život se nevzpomínalo.Možná za to mohla skutečnost, že horší čas její bytost nepamatovala.
Ta neustálá, všudypřítomná, spalující......smrtelnost.
A konečně.
Calaca byla blíž.Mohla natáhnout ruku.
Mohla se jí dotknout.Nic z toho se však nestalo.
Ozvalo se ticho.
Tak hlasité.
Vše požírající, pohlcující.
Tak...skutečné.
Existující.Věděla, že to nyní byla ona, od které se očekávalo ho přemoci.
Nedokázala to.
A nevěděla proč.
To bylo to, co ji sžíralo.Ticho bylo nyní škůdcem.
Parazitem, který se jí prokousal až do morku kostí, jediné součásti, která jí zbyla, a naprosto ji ohlušil.Řekla by, že na jeho protržení neměla srdce.
A byla to pravda.Srdce skutečně neměla.
Byla přeci mrtvá.
Stále si to opakovala...A poprvé za celou dobu si to uvědomovala tak jasně, že si nyní připadala skutečnější než dříve.
Každý detail jejího podvědomí...její mysli...nyní konečně existoval.
Tehdy ticho konečně přerušila.
Nebyl to však její hlas.
Zalapala po dechu...
Udělala to, možná aby si dokázala, že její ostatky to stále dokážou, ale spíše proto, že si nyní uvědomila skutečnost.
ČTEŠ
Post Mortem
FantezieDívka se potichu zeptala, s očima jako dvě temné perly: „Maminko...co bude po smrti?" A maminka odpověděla: „Paradox..."