𝑫𝒂𝒓𝒌 𝒕𝒊𝒎𝒆𝒔/𝑭𝑭 𝑵𝒊𝒌 𝑻𝒆𝒏𝒅𝒐

Kapitola třicet jedna

Pohled Julie(hned po tom,co od Dominika odešla)
Seděla jsem venku na lavicče.Venku byla zima a tma.Měla jsem sluchátka a nemohla jsem na tebe přestat myslet.Pořád jsem se ptala sama sebe,jestli to bylo správné.Kdoví,co teď dělá.Co když si zase ublíží.Už to jednou kvuli mě udělal.A já nechci aby to udělal zas.Nepřála sem si nadělat mu problémy.Na jednu stranu chápu,že to dělal protože mě vážně miluje.Však já jeho taky.Ale taky vím,že kdyby je každý den ve studiu,tak jak mi to Jakub tvrdil že měl být,protože tam je fakt hodně práce,přestalo by mě to po čase bavit,protože by na mě neměl Dominik žádný čas.Nevím co teď bude,jak to bude.Je navždy konec?Já si svuj život už bez Dominika neumím představit.

Zpátky do přítomnosti
Druhý den od toho,co jsem od Dominika odešla.
Sedím na gauči u sebe doma v bytě,do kterého jsem Dominika dotáhla,když jsem ho našla ve sněhu.

První setkání.

Piju čaj,který jsem ti tehdy uvařila.Jsem přikrytá dekou,pod kterou si spal.Koukám do zdi a tiše brečím.Nemužu na něj přestat myslet.Pořád dokola se mi ve hlavě opakují všechny krásné vzpomínky.Mám tolik chutí ti zavolat,napsat,chci slyšet tvuj hlas.Ale zablokoval sis mě.Nejspíš chceš na mě zapomenout a já to chápu,já byla ta která od tebe odešla.Ale ani nevíš jak moc to chci napravit.Problém je v tom,že ti nechci bránit v tvé práci a nechci abys semnou strácel čas když máš práci,která je duležitá a časově velmi náročná,tož znamená že ten čas bys na mě ani neměl.

Popadně mě stav jaký už dlouho ne.Panika,strach.
Sedím na zemi opřená o gauč a snažím se to zastavit.Silný a nezastavitelný pláč,těžké dýcháni,klepání rukou.Od chvíle,co jsem poznala Dominika se mi tohle nestalo.Když jsem byla dítě,dělo se to často,brala sem i nějaké uklidňovací prášky.
Snažím se myslet na něco hezkého,abych to zastavila.Vzpomenu si nato,jak jsme byli s Dominikem v nákupáku a šli jsme do hračkárství.Objevili jsme se v dětské sekci.Pouštěl autíčka,které vydávali zvuky a svítili.Byl jako malé dítě.

                          Flashback
"Domi,nedělej,však ty hračky jsou strašně nahlas."upozorňovala jsem ho,aby na nás lidi naokolo nekoukali jako na idioty.
Říkala jsem to asi těm hračkám,Dominik tam nebyl.
Šla jsem o uličku vedle,kde byli plyšáci.Uviděla jsem Dominika,jak v ruce drží bílo ružového jednorožce velkého pomalu jak on.
"Koupíš mi ho?"ptal se z pobaveným výrazem.
Dámy a pánové,nic roztomilejší v životě neuvidím.
Odešli jsme s velkým plyšovým jednorožcem,kterého sice zaplatil on,i když bych ho klidně zaplatila já.
                                          
                                            End of flashback

S tím plyšákem několik krát spal.Spíš my oba.Byl mezi náma jako dítě.Když mám být úpřimná,klidně bych stebou dítě měla.I dvě.

Myšlenky s plyšákem mi pomužou se trochu uklidnit,proto vstanu ze země a jdu do kuchyně kde si uvařím bylinkový čaj.Odnesu si ho do obýváku a zapnu si nějaký animák na netflixu.Mé břicho žádá jídlo,popravdě ale chuť na nic nemám.Přesto se zvednu a odejdu do kuchyně kde popadnu sýrové čipsy a do pár minut je celý balíček fuč.Za celý den sníst balík čipsu,taky fajn ne?

Sedím a čumím dál na animák,když v tom mi pípne telefon.
Žeby Dominik?To těžko.
Neznámé číslo.
Odemknu telefon a přečtu si správu.
Stojí v ní:
Omlouvám se za všechno co jsem ti řekl.I já jsem zamilovanej,už chápu co pro sebe znamenáte.Dominik mi nebere telefon už pár dní.Dveře neotevírá a vykopávat je asi nechci.Moc se o něj bojím Julie.Musíte to dát nějak dohromady,já jsem nechtěl zpusobit tohle,že se bude takhle trápit a ničit se.Vím čeho je schopný,prosím Julie,pojď tam semnou.Zavolám zámečníka,pomuže nám dveře nějak otevřít.Já nechci aby si ublížil.Promiň.
                                          Jakub.

Bože co mám dělat?Jak reagovat?Zase mi tečou po tváři slzy.
Neváhám ani na vteřinu,číslo si uložím a vytočím.

"Jakube?Kdy tam chceš jít?"brečím dál,já už fakt nevím co bude,co a jak,co když tam dojdu a Dominik bude..mrtvý?

Naco to myslím?

Ale stát se muže všechno.

"Julie,ahoj.Zítra dojde zámečník,dřív nemuže.Julko,co když bude zítra pozdě."měl na krajíčku.

Dominiku kéžbys věděl jak moc na tobě Jakubovi záleží.A tys řekl že tě nezajímá,že on počká a ještě si mu lhal.

"Jdeme tam teď,ty dveře i vykopnu je mi to jedno.Jakube omluv ho prosím že ti tak lhal."

"Julko,to je jedno.Já ho chápu.Byl jsem tak moc dlouho sám,byl jsem tak pohlcený sám sebou a prácí,že jsem nic jiné neviděl jen práci.Nemyslel jsem na ostatní,jen na sebe."

"Jdu se obléct."

Hovor típne.Já na sebe hodím legíny,mikinu,bundu,zamknu byt a vyrážím k Dominikovi.
Před barákem čekám na Jakuba.

Po 20 minutách se nám povede dveře otevřít.
V chodbě byla tma.Ticho jako v hrobě.
Pomalu otevřu dveře do obýváku.
Tam sem našla to,co jsem přesně nechtěla.

Trosku sa nam to splietlo,toto mala byť 31. 30 u kitt666