Shánět peníze nebylo ani tak těžké, jako spíš absolutně ponižující. Minimálně způsob, jakým jsem to musel dělat já. Nebylo to pro mě - jakožto pro šestnáctiletého omegu - zrovna jednoduché. Vlastně pro mě nebylo nic zrovna jednoduché. Ne v této společnosti.
Seděl jsem zrovna na baru, s velkým sebezapřením se rozhlížel kolem sebe a prohlížel si jednotlivé alfy. Dřív jsem rád pozoroval lidi. Bavilo mě odhadovat, odkud asi tak pochází, jací můžou být a tak dále. Teď jsem to nenáviděl.
Asi pět míst ode mě seděl na baru cizí alfa s hnědými vlasy a medově zbarvenýma očima. V ruce držel sklenku čehosi, co byla buď skotská nebo nějaké podobně drahé pití, na zápěstí se mu blýskaly stříbrné rollexky a na sobě měl perfektně padnoucí oblek. Mohl být tak o tři čtyři roky starší než já.
Do krku se mi jako vždy nahrnula žluč při pomyšlení na to, co teď musím udělat, ale neměl jsem na výběr. Přeci jen...Sie do toho muzea fakt chtěla. Do umění byla zapálená od té doby, co zvládala mluvit a dost možná ještě předtím a jet do Národního muzea umění tak levně, jako nabízela její škola se jí podruhé v životě už asi nepoštěstí. I tak to ale bylo nad naše poměry a já kvůli tomu musel dnes večer sedět v tomhle odporným baru a prohlížet si všechny potenciální zákazníky. Občas mi ze mě bylo opravdu špatně.
Upil jsem jakéhosi levného alkoholu, který jsem si nechal nalít a zaškaredil jsem se. To teplo v krku po každém loku, které pak sklouzlo dolů do břicha bylo hnus. Přesto jsem si skleničku znovu přiložil k ústům a pořádně se napil. Tentokrát jsem škleb ovládl a rozhodně se postavil na nohy. Došel jsem až k mladému alfovi a opřel se o barový pult vedle něj. Jeho pozornost se na mě stočila téměř okamžitě.
"Přejete si?" zeptal se se zvednutým obočím a já se místo soustředění na to, co jsem se chystal udělat soustředil na překvapivě milý tón jeho hlasu. Zakázal jsem si zhluboka se nadechnout pro odvahu a místo toho jsem se na něj široce usmál.
"Nechtěl byste si přát spíš vy?" nadhodil jsem. Nepoznával jsem svůj vlastní hlas, ale vlastně to bylo dobře. Bylo pak jednodušší se přesvědčovat o tom, že jsem tohle celé nebyl já. Alfa naproti mně svraštil obočí k sobě a naklonil hlavu na stranu.
"Prosím?" nechápal, ale tón jeho hlasu se stále nezměnil. Což znamenalo, že to opravdu nepochopil. Výborně. Teď to budu muset celé nějak nenápadně vysvětlovat. Znovu jsem se usmál a skousl si ret. Jak já jsem jen nenáviděl všechny tyhle drobné věci, které jsem musel dělat.
"Ptal jsem se, jestli byste si nechtěl přát spíš vy," zopakoval jsem. Tak nějak jsem doufal, že by to už mohl pochopit, ale mé prosby nebyly vyslyšeny. Pořád na mě nechápavě zíral. Potlačil jsem povzdech a protočení očima a s dokonale skrývanou nechutí mu položil ruku na stehno. Sjel k ní medovýma očima a chvíli jí jen pozoroval. Skoro jsem viděl, jak mu kolečka šrotují v hlavě a když zvedl pohled zpátky ke mně, konečně mu to došlo.
"Nejsi na tuhle práci trochu mladý?" zeptal se. Nejenže automaticky přešel k tykání, ale tón, který doteď udržoval na příjemné úrovni klesl na velice ostražitou. Pokrčil jsem rameny a vrátil ruku zpátky na chladnou barovou desku, kde byla předtím. Nejradši bych do něčeho praštil, ale nemohl jsem. Zatím ne.
"Věk neurčuje zkušenosti," odvětil jsem nakonec ledabyle a naklonil jsem hlavu na stranu. Jeho oči mě neustále propalovaly do morku kostí a já měl co dělat, abych se nezačal nervózně ošívat.
"Takže chceš říct, že tohle děláš už déle?" zeptal se a v jeho hlase poprvé zazněl náznak znechucení. Přesně v tuhle chvíli jsem to měl obrátit, protože bylo nad slunce jasné, že tenhle žádné z mých služeb nikdy nevyužije, ale touha bránit se a ospravedlňovat byla silnější.
"Možná. Ale nemyslím si, že je to vaše věc," odvětil jsem a i můj tón se změnil. Už jsem to byl zase já.
"Ale policii by to zajisté zajímalo," odpověděl tvrdě. Chvíli jsem na něj jen zíral a na jeho tváři se začal rýsovat úšklebek, jako by mě touto větou totálně uzemnil. Přitom jediné, čeho docílil bylo, že jsem se snažil zadržet smích. Což se mi nakonec podařilo, ale uchechtnutí už jsem zabránit nedokázal.
"Jako by se o mě policie kdy zajímala. Jako by se kdy zajímala o lidi, jako jsem já. Myslíte, že kdyby to tak bylo, dělal bych tohle?" zeptal jsem se a zvedl obočí.
"Co člověk dělá je jen a pouze jeho vůle a policie ani nikdo jiný na to nemá vliv," namítl a já na něj zůstal nevěřícně zírat. To...jako vážně? Jak málo o opravdovém světě toho tenhle člověk ví?
"Slova alfy, co se narodil se stříbrnou lžičkou v puse," utrousil jsem na půl pusy. "To, že si vy vyvolení můžete vybrat cokoli chcete neznamená, že to tak mají všichni," řekl jsem tentokrát už nahlas a on protočil oči.
"Jistě, jistě. Zapomněl jsem na to, jak vy omegy strašně moc trpíte," ucedil tónem, který dával jasně najevo, co si o utrpení omeg myslí.
"Takže se mi tu teď snažíte tvrdit, že máme stejná práva jako ostatní?" zeptal jsem se a do hlasu se mi promítla nevěřícnost, která se prolínala celou mou myslí. Alfa přede mnou na chvíli zaváhal, než odpověděl.
"Nechci říct, že máte stejná práva. Jen si myslím, že... nechme toho," nedokončil to. Teď už jsem ho ale nenechal jen tak odejít.
"Ne, počkejte. Tohle mě opravdu zajímá. Co jste tím vším chtěl říct?" dotíral jsem stále a můj pracovní postoj byl ten tam. Teď tu stál šestnáctiletý omega, který rozhodně neměl stejná práva jako ostatní a proto byl navlečený v poloprůhledné košili a snažil se vydělat své mladší sestře na exkurzi do muzea.
"Nechtěl jsem mluvit o omegách obecně," zamumlal muž a já naklonil hlavu na stranu, ale nepřerušoval jsem ho. Chtěl jsem vědět, co z něj vypadne. "Omegy by měly mít stejná práva jako alfy, ale...jde o to, že mám určitý názor na lidi tvého druhu."
"Mého druhu?"
"Na lidi, kteří si vydělávají sexem s cizími osobami, nebo jejich uspokojováním," dovysvětlil a já přimhouřil oči.
"Jistě. Hoďte všechny děvky, šlapky a prostitutky do jedné škatulky. Vždyť na důvodech, proč to dělají nezáleží," vyštěkl jsem. Muž se na mě skepticky podíval a pak mávl na barmana, který okamžitě přispěchal a nechal si od alfy zaplatit pití. Muž se na mě ještě jednou otočil a s posměšným úšklebkem se uklonil.
"Nechtěl jsem zpochybňovat tvé jistě velice ušlechtilé důvody. Nicméně sbohem. A hodně štěstí při hledání dalšího - z tvé strany jistě nedobrovolného - zákazníka. Snad mu tvůj styl života bude vadit míň než mně." Viděl jsem rudě. Opravdu jsem cítil šílenou touhu ho praštit, ale poprat se tady mi nepřišlo jako dobrý nápad a tak jsem jen zaťal ruce u boků. Dětinsky jsem mu ale odmítl odpovědět. Ještě jednou se ušklíbl, než hodil na pult pár mincí jako dýško a ukázal mi záda.
Počkal jsem, než vyjde ze dveří a až pak jsem si dovolil frustrovaně zavrčet. Ten člověk nemá nejmenší páru o životě. A takoví lidi mě vždycky dokázali vytočit k nepříčetnosti.
Vrátil jsem se na místo, kde jsem seděl předtím a znovu si objednal laciný alkohol. V jednom rohu místnosti seděl postarší alfa, který po mně přejížděl hladovým pohledem. Touha otřást se, otočit a odejít byla sice obrovská, ale... mezi dvěma prsty držel doutník, oblek byl už na první pohled ušitý z velice kvalitní látky a hlavně na stůl před sebe provokativně položil několik bankovek vysokých hodnot. Kopl jsem do sebe zbytek pití ve skleničce a zatřásl jsem hlavou. Až pak jsem se vydal za oním alfou.
"Přejete si?" zeptal se. Touha z jeho pohledu doslova sálala a mně se málem udělalo špatně od žaludku. Donutil jsem se nahodit profesionální vyzývavý úsměv a lokty jsem se opřel o jeho stolek, takže jsem se k němu přiblížil.
"Nechtěl byste si přát spíš vy?"
Mí drazí a drahé, vítejte u prologu třetího dílu! Postava, jejíž příběh se vám v něm bude odehrávat je mladý omega, kterému se v životě opravdu vůbec nedařilo. Tento prolog se odehrává sedm let před první kapitolou, tak u další části nebuďte zmatení.
Doufám, že se vám kapitola líbila a že se mnou počkáte na tu další!
ČTEŠ
𝙹𝚊𝚔𝚘 𝚣𝚖𝚒𝚓𝚎 𝚊 𝚜̌𝚔𝚘𝚛𝚙𝚒𝚘́𝚗𝚒 [𝚢𝚊𝚘𝚒]
RandomVětšina lidí si nemůže vybrat, co se z nich v životě stane. Rodiče je tlačí být doktory, i když oni sami chtějí být právníky. Kéž bych měl takové problémy. Kéž bych měl na výběr alespoň v něčem. _______________________________ Poslední díl byl z poh...