𝙹𝚊𝚔𝚘 𝚣𝚖𝚒𝚓𝚎 𝚊 𝚜̌𝚔𝚘𝚛𝚙𝚒𝚘́𝚗𝚒 [𝚢𝚊𝚘𝚒]

𝚅𝙸𝙸𝙸.

"Jak se má Meggie?" zeptal jsem se, když jsem se posadil na lavičku vedle Kiby. Navázal jsem na náš zvyk s jedinou změnou a to tou, že jsme si opravdu jenom povídali. A nechodili jsme na motel. Takže vlastně se dvěma změnami.

"Je jí pět měsíců. Nejsem si jistý, že nějakým způsobem vnímá, jak se má," odvětil Kiba a natáhl mým směrem ruku ve které držel flašku s pomerančovým džusem. Před časem jsem se mu zmínil, když jsme procházeli kolem Ráje džusů, že pro jejich čerstvý pomerančový bych umřel. Od té doby mi ho vždycky přinesl.

Převzal jsem si od něj skleněnou láhev a schoval jí do kapsy kabátu.

"I miminka vnímají pocity Kibo," napomenul jsem ho a on pokýval hlavou na znamení, že o tomhle se se mnou dohadovat nebude.

"Jasně. Promiň. V tom případě bych řekl, že se má sluníčkově. Zatím je moc malá na to, aby pochopila, že jí něco chybí a Kyoshi s Tiarou se navíc chovají jako ukázkové kvočny, tudíž si nemyslím, že by absenci maminky nějak zvlášť vnímala," podotkl kysele a já naklonil hlavu na stranu.

"Teď to znělo, jako bys byl zklamaný z toho, že je Meggie šťastná," podotkl jsem a on si promnul oči.

"Tak to není," povzdechl si. "Já jen...občas mám dojem, že jsem jediný, koho ztráta Akemi nějak poznamenala. Všichni žijí dál, jen já tak nějak...zamrzl," vysvětlil.

"Chápu, že je to těžký, ale dej si pozor, abys nezamrzl na dlouho," ozval jsem se po chvíli. "Pak se to velmi snadno může převrátit v nezájem a apatii a odtamtud už je to jenom krůček k lidské trosce nasávající pivo u teleshoppingů celý zbytek života," dokončil jsem i když jsem vlastně nechtěl. Poslední dobou se mi nepříjemně často stávalo, že jsme během našich rozhovorů zabrousili do mého života. Děsilo mě to víc, než představa něčích prstů kolem mého krku.

"Zkušenosti?" zeptal se Kiba a já chvíli přemýšlel, že bych mu skutečně odpověděl. Opravdu mě to na krátkou vteřinku napadlo. Alarm v mé hlavě ale zafungoval a začal zběsile vřeštět. Pokrčil jsem rameny a zadíval se na špinavou vodu v řece.

"Nechceš se zajít někam najíst? Vynechal jsem dneska oběd," navrhl alfa najednou a já k němu zvedl zaskočený pohled.

"Cože?" nechápal jsem a on pokrčil rameny.

"Mám hlad. A kolem je spousta dobrých restaurací," pokoušel se vysvětlit, ale můj mozek to stále nějak nepobíral.

"A zveš mě abych šel s tebou?"

"No...jo. Myslím, že přesně to jsem udělal," zamumlal a zvedl se. Jako by skutečně čekal, že se teď taky zvednu a půjdu si s ním sednout do jedné z těch nóbl restaurací. Už jsem měl i vytvořený seznam důvodů, proč je to naprosto příšerný nápad. 

1. Někdo mě pozná. Skoro na sto procent. Vždycky mě někdo pozná...

2. Je to prostě debilní nápad!!!

"Já...promiň, ale slíbil jsem Sie, že budu dneska doma brzo a v restauraci bychom se akorát zdrželi a musím Nikkovi pomoct s projektem na fyziku a taky musím napsat omluvenku, protože dneska mu bylo špatně a já to ještě nestihl a..." Zhruba tady mi došlo, že mluvím o své rodině a tak jsem urychleně sklapnul. Kiba si mě překvapeně prohlížel a přejížděl po mně pohledem.

"Tvoji sourozenci se jmenují Sie a Nikko?" zeptal se nakonec a já si silně skousl ret, abych náhodou neřekl ještě něco. Nakonec jsem ale přeci jen přikývl.

"Jo," zamumlal jsem a Kiba se pousmál. Vlastně jsem ho ještě neviděl se pousmát. Měl moc pěkný úsměv.

"Kolik jim je?" ptal se dál. Nemusel jsem odpovídat, ale nějaký šroubek, který doteď držel mou pusu na zámek povolil a zároveň se rozbil můj vnitřní alarm proti katastrofám.

"Sie je patnáct a Nikkovi dvanáct," zamumlal jsem. Pořád jsem stál vedle lavičky a přešlapoval jsem z nohy na nohu.

"Kolik je vlastně tobě?" zajímal se dál a já zatnul zuby, protože jsem se s ním nechtěl vybavovat. Nechtěl jsem, aby kdokoli věděl něco o mně a mé rodině. Dokonce ani kluci z baru netušili, že mám dva sourozence. Věděli jen o Sie, která mě odtamtud několikrát musela vyzvednout.

"Dvacet tři," zamumlal jsem nakonec a zapřísahal jsem se, že už mu nic nepovím. Lhal jsem sám sobě, protože...bylo fajn s někým mluvit. O sobě.

"Máte nějaké rodiče?" zeptal se a posadil se na kraj lavičky. Jako by docela zapomněl na to, že chtěl jít jíst, protože vynechal oběd.

"Mámu ne. A táta...taky ho moc nemáme," zamumlal jsem tiše, ale byl jsem si jistý, že mě slyšel, protože přikývl.

"To je mi líto. Takže se o Sie i Nikka staráš sám?" 

"Hmmm," zabručel jsem neurčitě na souhlas a také jsem se posadil. Sice na druhou stranu lavičky, tak abych mohl zmizet dřív, než by vstal, ale přeci jen...přeci jen jsem neutekl.

"Od kolika let jsi na to sám?" zeptal se a já se zadíval na řeku. Bylo jednodušší o tom mluvit, když jsem na něj přitom neviděl.

"Od šestnácti. Mamka umřela když bylo Nikkovi pět a Sie osm. Srazilo jí auto, když stála na autobusové zastávce."

"To je mi líto," odvětil Kiba hned a já pokrčil rameny.

"Jaká byla?" zeptal se a já se chtě nechtě pousmál. To jsem na veřejnosti neudělal hodně dlouho a taky jsem si to okamžitě uvědomil a zase jsem se zamračil. Doufal jsem, že to Kibovi uniklo.

"Byla moc milá. Hodně se usmívala a ráda pekla. Když byla naživu, doma to pořád vonělo po sušenkách, nebo nějakém závinu. Hodně se o mě starala. Do mých osmi let jsme byli jen já, ona a táta a...byli jsme si dost blízcí. Vodila mě do školy, vytvářela se mnou všechny projekty... Všem ve škole jsem se vždycky vytahoval se svými svačinami, protože mamka si na nich vždycky strašně vyhrála. Vykrajovala mi z jablek zvířátka, nebo skládala origami z ubrousků." Slova se ze mě hrnula, jako by se protrhla přehrada. Vlastně mě samotného překvapilo, kolik jsem si toho pamatoval. Třeba na ty svačiny jsem si nevzpomněl už hodně dlouho.

Kiba mlčel a čekal, jestli ještě něco neřeknu, ale já se zhluboka nadechl a zavřel jsem pusu. Nechtěl jsem říkat nic dalšího. Pochopil to, když jsem nic neřekl déle jak dvě minuty a znovu se zvednul. Obezřetně jsem ho pozoroval, zatímco si pevněji uvazoval šálu kolem krku.

"Půjdu se někam najíst. Předpokládám, že se mnou asi nepůjdeš...?" Byla to otázka a mě už zase napadlo, co by se stalo tak strašného, kdybych kývl. Přinejhorším bych se konečně pořádně najedl teplého jídla, které není z plechovky, nebo které nevaří dvanáctiletý, kuchařskou múzou naprosto nepolíbený bratr...a taky by mě možná někdo poznal, měl nevhodné narážky a já bych způsobil ukázkové faux pas. S povzdechem jsem se postavil na nohy.

"Nepůjdu," odvětil jsem tiše.

"Nepřekvapuje mě to. Uvidíme se za tři dny?" Přikývl jsem a on po mně pohyb zopakoval. Nějakou dobu jsme proti sobě jen stáli a já měl dojem, že chce něco strašně moc říct, ale přesně ve chvíli, kdy jsem se chtěl zeptat, co se děje se otočil na podpatku a bez jediného dalšího pohledu odkráčel směrem ke všem těm luxusním, drahým restauracím, které jsou tak vysoko nad mé možnosti, že si nedovoluji se k nim ani přiblížit.

"Taky se měj," zamumlal jsem směrem k jeho vzdalujícím se zádům, otočil jsem se a vydal se směrem k baru.

Někdo v komentářích před nedávnem zmiňoval loňské 'francouzské úterky'.

Náš francouzštinář mě bohužel začal nenávidět, tudíž o jeho hodinách nebudu schopna vydávat kapitoly, ale máme štěstí!

Náš informatikář mě totiž má nejen rád, ale ještě je mu úplně jedno, že jsme o jeho hodinách na telefonu.