𝙹𝚊𝚔𝚘 𝚣𝚖𝚒𝚓𝚎 𝚊 𝚜̌𝚔𝚘𝚛𝚙𝚒𝚘́𝚗𝚒 [𝚢𝚊𝚘𝚒]

𝙸𝙸𝙸.

Oblékl jsem si košili a začal jeden po druhém zapínat drobné knoflíčky. Alfa stále ležel na posteli se zavřenýma očima a zhluboka dýchal. Ušklíbl jsem se a natáhl se pro kalhoty ležící vedle postele. Už jsem byl zvyklý, takže mě nic vyloženě nebolelo, ale pnutí v určitých částech těla jsem cítil i tak.

Když jsem byl znovu zcela oblečený, zvedl jsem se a otočil se na muže, který stále ležel na vzdálenější polovině postele. Všiml jsem si, že mě propaluje upřeným pohledem a naklonil jsem hlavu na stranu.

"Máš rozmazanou linku," podotkl po chvíli a já z kapsy kalhot vytáhl zrcátko. Měl pravdu. S povzdechem jsem z druhé kapsy vytáhl základní make-up a se zručností někoho, kdo tohle nedělá poprvé jsem se pustil do napravování škod. Těch několik málo vteřin, co mi to trvalo jsem na sobě neustále cítil jeho upřený pohled.

Uklidil jsem všechny potřeby, ještě jednou zkontroloval, že už zase vypadám tak, jako předtím a znovu jsem se na něj podíval. Zdálo se mi, že pohled, kterým mě propaluje je o stupeň nebo dva méně mrtvolný než předtím.

"Nějaké další nedostatky?" zeptal jsem se a zatočil se kolem dokola, než jsem zase skončil čelem k němu.

"Jsi vážně moc pěkný, víš to?" zeptal se najednou a já zvedl obočí.

"No nepovídej. A já si doteď myslel, že vypadám jako strašák do zelí," podotkl jsem sarkasticky, než jsem odpověděl normálně. "Samozřejmě že vím, že vypadám dobře. Jeden z důvodů, proč jsme já a mí sourozenci stále ještě naživu," zabručel jsem nakonec a on zaujatě naklonil hlavu na stranu.

"Máš sourozence?" zeptal se a já přimhouřil oči. Neměl jsem rád mluvení o osobních věcech. Nevěřil jsem, že to dotyčný někdy v budoucnu nepoužije proti mně.

"Mám," odbyl jsem ho a okamžitě stočil téma jinam. "Co placení?"

Povzdechl si a posadil se na kraj postele. Natáhl se pro kalhoty ve kterých měl peněženku a otevřel jí.

"Kolik chceš?" zeptal se odevzdaně a já se zamyslel.

"Šest set padesát," usoudil jsem nakonec, když jsem zvážil všechny aspekty dnešního večera. Neprotestoval jediným slovem. Jen vytáhl z peněženky příslušnou sumu a podal mi jí.

"Díky," zamumlal jsem a peníze jsem uklidil. Vypadá to, že nakonec přeci jen seženu Nikkovi nějaký dárek k narozeninám. Podíval jsem se na hodinky a obul si boty.

"Za deset minut přijde Oki - ta beta z recepce - pro klíče," informoval jsem ho a vzal za kliku. Ještě, než jsem ale otevřel jsem se zarazil a podíval na se postavu na posteli.

"Pomohlo ti to?" zeptal jsem se nakonec a on ke mně zvedl zmatený pohled. "Zapomněl jsi?" doplnil jsem svou otázku a on naklonil hlavu na stranu, jako by o tom přemýšlel.

"Na pár minut," odvětil nakonec tiše. "Je to delší doba, než jsem čekal. Takže děkuju," zamumlal nakonec a já přikývl.

"Není zač," odvětil jsem a vyklouzl na chodbu, kde jsem za sebou potichu zavřel dveře. Stěny tu byly dost tenké a já nepotřeboval, aby celé patro vědělo, že odcházím. U recepce jsem mávl na Oki a na prstech jí naznačil, že tam má zajít za deset minut. Jen nade mnou potřásla hlavou a pak mi také mávla na rozloučenou. Do tmy noci jsem se vytratil dřív, než stihl kdokoli mrknout.

___________________________________

"Sie? Nikko? Jsem doma!" zavolal jsem do potemnělého bytu. Jediné od dveří viditelné světlo byla namodralá záře linoucí se z obýváku, odkud se také ozývalo chrápání našeho zcela určitě úplně na šrot ožralého otce. Opatrně jsem prošel kolem a vydal se ke kuchyni, kde jsem čekal, že své sourozence najdu.