𝙹𝚊𝚔𝚘 𝚣𝚖𝚒𝚓𝚎 𝚊 𝚜̌𝚔𝚘𝚛𝚙𝚒𝚘́𝚗𝚒 [𝚢𝚊𝚘𝚒]

𝚇𝚅𝙸.

"Kibo..." dostal jsem ze sebe když jsem se konečně zase vzpamatoval, ale on jen zavrtěl hlavou na znamení, ať toho nechám.

"Nechci tě do toho nutit, ale...rozmysli si to. Prosím. Jenom si to rozmysli a pak mi dej vědět," navrhl tiše a já přikývl. Co jiného se taky dalo udělat, že?

"Musím domů. Sie bude mít určitě starost," zamumlal jsem a on rychle přikývl.

"Jistě. Doprovodím tě," vyhrkl dřív, než jsem stihl dodat, že nemusí chodit se mnou a tak jsem se nakonec jen otočil a vydal se směrem k domovu. Tam jsme dorazili o dvacet minut později a Kiba se zamyšleně zahleděl na dům, ve kterém se náš byt nacházel. Nebyl vyloženě v dezolátním stavu, ale byl...jako všechny ostatní domy v této čtvrti. Oprýskaná omítka, několik vymlácených oken v bytech, kde už dávno nikde nežil a s dveřmi, které by bylo až příliš snadné vyrazit.

"Nesuď to tady," ozval jsem se tiše a on ke mně stočil pohled.

"Dobře," odvětil a počkal, než vytáhnu z kapsy klíče a odemknu.

"Cestu po schodech zvládneš sám, že?" zeptal se a já beze slova přikývl a sledoval ho, jak se rozhlédl kolem sebe. Zatnul jsem zuby, když jsem si uvědomil, že si prohlíží ulici, ve které jsme bydleli. Bylo mi naprosto jasné, že mu neuniklo ani rozbité pouliční osvětlení, ani krev, která se v několika cákancích rozlévala po domě přes ulici. Pravděpodobně tam nikdo neumřel, to by poblíž leželo i tělo, které by se nikdo neobtěžoval uklidit, ale nebyl jsem si jistý, že by ho zrovna tohle nějak výrazně uklidnilo.

V kapse mi zazvonil telefon a já ho vytáhl a podíval jsem se na displej, přes který zářilo jméno mé malé sestřičky.

"Jsem dole, Sie. Za minutu jsem doma," vyhrkl jsem jen rychle, než jsem hovor položil a zadíval se na dál postávajícího Kibu. Nepatřil sem. Do této čtvrti, na tuto ulici... Bylo to do očí bijící.

"Slib mi, že půjdeš někam, kde je víc lidí," zamumlal jsem a on překvapeně zvedl obočí.

"Máš nějaké nebezpečné sousedy?" zeptal se s lehkou dávkou sarkasmu a já si raději nechal pro sebe, že pár nebezpečných sousedů opravdu mám.

"Prostě mi to slib," povzdechl jsem si a on po chvíli přikývl.

"Dobře. Stejně bych měl pomalu zamířit domů," zamumlal. "Promysli si to," připomněl mi, než se otočil a vydal se ulicí tam, odkud jsme před chvíli společně přišli. Sledoval jsem ho pohledem, dokud nezmizel za vzdáleným rohem a až pak jsem sám vešel do našeho domu a těžce se vydal po schodech. Krk mi začal otékat ještě víc, než předtím a já měl dojem, že snad ani nedokážu promluvit.

Unaveně jsem se dovlekl až úplně nahoru a odemkl jsem dveře od našeho bytu. Televize z obýváku, kde jisto jistě seděl náš otec potichu vyhrávala a rozsvícené světlo z otevřené kuchyně mi jasně napovědělo, kde se nachází minimálně jeden můj sourozenec. Modlil jsem se, aby Nikko už spal, protože jsem nevěděl, jak bych mu vysvětloval otisky prstů na mém krku.

Vesmír si pro tento večer už asi řekl, že mě potrápil dost, protože v kuchyni se opravdu nacházela jen Sie a jakmile jsem vešel, přitiskla si prst na ústa, abych byl zticha. Až pak si mě pořádně prohlédla a došlo jí, že je něco špatně.

Zavřel jsem za sebou dveře a ona ke mně okamžitě přiběhla a vztáhla jemné prsty k mému krku.

"Irie...co se ti proboha stalo?" vydechla tiše a já zavrtěl hlavou, protože jsem o tom nechtěl mluvit. Pevně stiskla rty k sobě, ale neprotestovala. Jen došla k lednici a ze spodní části, která fungovala jako mrazák vytáhla mražený hrášek, který zabalila do utěrky a celý výtvor mi podala. S úlevou jsem si ledový hrášek přitiskl na krk a zavřel oči. Bolest alespoň na chvíli ustoupila a já se mohl soustředit na něco jiného. Momentálně to byla sestra, která seděla naproti mně u stolu  a se sevřenými rty a bledým obličejem mě pozorovala.

"To nic není," zachraptěl jsem, ale můj hlas jí asi vyděsil ještě víc, protože ještě o trochu zbledla. "Vážně Sie, jsem v pořádku," zkusil jsem to znova, ale ona jen zavrtěla hlavou a dál mlčela. Odemkl jsem telefon a rychle napsal jak Oki, tak Takashimu, že jsem se dostal v pořádku domů, aby si o mě nedělali další starosti. Pak jsem svou pozornost upřel zpět na Sie, která stále nevydala jedinou hlásku.

"Sie notak...věř mi. Dopadlo to dobře. Přísahám, že za pár dní budu jako rybička," přemlouval jsem jí a ona konečně uvolnila tu staženou linku a roztřeseně se nadechla.

"Říkáš to jen proto, abych se o tebe nebála, že?" zeptala se smutně a já si povzdechl.

"Říkám to proto, že to tak je," odporoval jsem a ona zavrtěla hlavou.

"Nemáš tušení, jak moc bych si přála, abych tohle všechno mohla zarazit. Kdyby mi teď kdokoliv nabídl práci, nebo brigádu, nechala bych školy, jen proto, abys nemusel podstupovat tohle," zašeptala a já se na ní zamyšleně podíval.

"A kdybych ti řekl, že tohle možná skončí?" zeptal jsem se tichounce a ona se na mě zmateně podívala.

"O čem to mluvíš?" nechápala a já se zadíval na rýhu ve stole mezi námi.

"Já jen...jeden člověk mi nabídl, že by mi mohl sehnat práci. Normální, placenou práci. Možná bych nevydělával tolik a museli bychom se uskromnit trochu víc, ale...nemusel bych dělat tohle," zamumlal jsem a jí se rozsvítily oči.

"Má to na svědomí ten Kiba, že?" vydechla a já neurčitě pokrčil rameny.

"Kdybych řekl ano, co by sis o tom myslela?" zeptal jsem se tiše a ona se na vteřinu zatvářila nechápavě, než odpověděla.

"Řekla bych ti na to, že je to to nejlepší rozhodnutí, jaké jsi mohl udělat. Je mi jedno, jestli se budeme muset trošku uskromnit, jak říkáš. Je mi jedno, jestli budeme ze začátku jíst těstoviny šestkrát týdně a jestli nebudu moct jezdit na žádné školní výlety. Irie...jestli to bude znamenat, že už se domů nikdy nevrátíš v takovém stavu jako dneska a že už se nikdy nebudu muset bát, co ti kdo provedl, když se nějakou dobu neozveš, pak je mi jedno, co to bude stát," pronesla tak pevně a přesvědčeně, až mě tím dojala.

"Jsi si jistá?" zeptal jsem se a ona rázně přikývla.

"To si zatraceně piš, že jsem si jistá," zavrčela a já se na ní pousmál.

"Jdi spát," vybídl jsem jí po chvíli a ona přimhouřila oči. "Jdi," vybídl jsem jí znovu a usmál jsem se na ní. "Jen si to musím ještě pořádně promyslet, ano?"

Její výraz byl trochu nedůvěřivý, ale po chvíli opravdu sklouzla ze židle a prošla kolem mě ke dveřím. Zastavila se a ohlédla se na mě přes rameno.

"Udělej konečně něco pro sebe, Irie...celý život zachraňuješ jen mě a Nikka. Je na čase zachránit taky kus sebe," zamumlala a odešla. Ještě dlouho jsem se díval na zavřené dveře a  přemýšlel nad tím, co mi řekla. Když jsem vzal telefon do ruky, třásl jsem se, ale i tak jsem byl odhodlaný.

'Pomoz mi.'

Můžu si milionkrát dokola říkat, že Iru miluju a fakt mu nechci tolik ubližovat a že to občas jinak nejde, ale stejně budu u týhle kapitoly, kde si konečně uvědomí, že možná není tak ztracený jak si myslel bulet jako želva...