𝙹𝚊𝚔𝚘 𝚣𝚖𝚒𝚓𝚎 𝚊 𝚜̌𝚔𝚘𝚛𝚙𝚒𝚘́𝚗𝚒 [𝚢𝚊𝚘𝚒]

𝚇𝙸𝙸𝙸.

Sie byla naštvaná. Možná přímo vytočená, ale když jsem se konečně dostal domů dokázala se na mě mračit jenom chvíli. Pak mi skočila kolem krku, zahákla se nohama kolem mého pasu a do ucha mi mumlala tiché nadávky a slova úlevy. Opatrně jsem jí objal nazpět a ona si položila hlavu na mé rameno. Vypadalo to, že mě už nikdy nepustí.

"Nikdy, nikdy, nikdy, nikdy, nikdy víc tohle nedělej," zašeptala nakonec a já si všiml, že jí do očí stouply slzy. Sevřelo se mi srdce. Nenáviděl jsem, když Sie plakala.

"Promiň," odvětil jsem po chvíli a ona popotáhla. "Nemělo mi to zabrat takovou dobu. Myslel jsem si, že budu zpátky dřív, než se probudíte," zamumlal jsem a ona zavrtěla hlavou nad tím, jak velký jsem idiot. Neměl jsem co na to namítnout, protože ano, byl jsem idiot.

"A povíš mi kde jsi teda celou noc byl, nebo si budeš hrát na pana tajemného?" zeptala se a já se na ní ušklíbl. Její oči byly pořád trochu skelné, ale úšklebek mi vrátila a pak mě i následovala do kuchyně, kam jsem zamířil s úmyslem najít něco k jídlu.

"Jsi strašně všetečná, víš to?" zeptal jsem se a ona protočila  očima. Začal jsem systematicky prohledávat jednu poličku za druhou a ona se posadila na linku. Nohama komíhala ve vzduchu, protože nedosáhla na podlahu a mně to připomnělo chvíle nedlouho po matčině smrti, kdy jí bylo osm a sedávala tu se mnou pozdě do noci, když jsem brečel. Nikdy se neptala, co se stalo. Prostě tam jen seděla, dokud to nepřešlo a pak začala vyprávět o tom, co se jí dneska podařilo ve škole a kdo jí naštval. Napadlo mě, jestli jsem jí za ty chvíle někdy poděkoval...

"Říká se tomu starostlivá, Irie," opravila mě nabručeně a vytrhla mě tím ze vzpomínání. Protočil jsem očima. 

"Jeden...známý potřeboval pomoct," odpověděl jsem nakonec na její původní otázku neurčitě a ona naklonila hlavu na stranu.

"Známý?" zopakovala po mně a já přikývl, zatímco jsem z jedné poličky vítězoslavně vytáhl balení krekrů.  "Ty nemáš moc známých..." upozornila mě na zcela očividnou věc a já pokrčil rameny.

"Moc ne," souhlasil jsem.

"A ti, které máš mi ráno pomáhali tě hledat na všech místech, kde nás napadlo..." brblala dál a podezřívavě přitom mhouřila oči. Pak je vykulila a rty se jí zkroutily do nevěřícného o. "Ty sis někoho našel?" vyhrkla a já překvapeně zvedl obočí.

"Co? Ne, proboha kde jsi přišla na takovou pitomost?" nechápal jsem a ona si odfrkla.

"Není to pitomost," zabrblala a já zavrtěl hlavou. "Navíc to dává smysl. Nechceš mi říct o koho jde, není to nikdo z tvých dosavadních známých a jsi ochotný kvůli němu jet uprostřed noci někam do háje a nikomu o tom nedat vědět. Zkus mi to nějak vyvrátit," vybídla mě a založila si ruce na hrudi. Povzdechl jsem si a snažil se vymyslet nějaký způsob, jak z toho vybruslit bez toho, abych musel být upřímný. Její argumenty ale byly logické, takže jsem věděl, že nějakým lhaním jí to už rozhodně nevymluvím.

"Jmenuje se Kiba. Není to...opravdu je to jenom známý. Potřeboval pomoct, protože má malinkou dceru a nevěděl, jak jí utišit. Bylo mi ho trochu líto, tak jsem mu prostě jel pomoct. Chtěl jsem se hned vrátit domů, ale odmítl mě ve čtyři nebo kolik hodin to vlastně bylo pustit samotného busem. Zdálo se mu to dost riskantní," vysvětlil jsem rychle a ona naklonila hlavu na stranu.

"On je na výchovu svojí dcerky sám, nebo proč volal tobě?" nechápala to pořád.

"Jeho žena zemřela při porodu a on...nevzpamatovával se z toho dobře. Našel si mě, když na tom byl nejhůř a od té doby...mu tak různě pomáhám," přiznal jsem tiše a na její tváři se objevila lítostná grimasa.

"Irie..." vydechla tiše a já pokrčil rameny. Sice pro ní nebylo tajemstvím, čím jsem nám vydělával na jídlo a bydlení, ale nebavili jsme se o tom. Ani jednomu z nás to z mnoha důvodů nebylo příjemné. "A je...jaký je?" zeptala se po chvíli a já naklonil hlavu na stranu.

"Má své mouchy, ale.. většinou je moc milý. A dost upovídaný, ale asi mi to nevadí. Zjistil jsem, že ho poslouchám docela rád," přiznal jsem a na jejích rtech se objevil drobný úsměv.

"To jsem ráda," pověděla tiše a já se na ní pousmál.

"A je alespoň pěkný?" vyhrkla najednou a já zvedl obočí.

"Sie!"

"Co je?" bránila se. "Já vím, že to není priorita, ale neuškodí to, ne? Noták...pověz mi, jak vypadá," prosila a nasadila štěněčí výraz, vůči kterému jsem byl naprosto bezmocný. Frustrovaně jsem vydechl a zadíval se na strop. Nějakou dobu jsem tvrdohlavě mlčel, ale když do mě šťouchla, odpověděl jsem.

"Je hezký," přiznal jsem a ona se potěšeně usmála. "Je docela vysoký, takže když se mu chci podívat do očí, musím zaklonit hlavu. A jeho oči...mají krásnou barvu. Jako med. Ale jsou strašně smutné. Nebo spíš...takové prázdné, víš? Jako oči Mony Lisy. Překrásné, ale není v nich ta správná živá jiskra. Ale i když se moc neusmívá, má kolem nich takové ty vějířky. Jako by se před tím, než jeho žena zemřela smál pořád. Zajímalo by mě, jestli je to pravda..." Ani jsem si neuvědomil, že jsem se tak rozpovídal. Až když se Sie potěšeně uculila jsem sklapnul.

"Teď už mě necháš abych se převlékl a šel...ven?" zeptal jsem se a přes její tvář se přehnal stín nelibosti. Nesnášela, když jsem chodil ven. Seskočila z linky a pevně mi obtočila ruce kolem těla, takže jsem se nemohl ani hnout.

"Mám tě moc ráda, Irie. Víš to? Kdyby bylo cokoli, čím bych tomuhle všemu mohla zabránit, udělala bych to. Okamžitě," zamumlal mi do trika a já jí opatrně položil ruce na záda.

"Já vím, princezno. Ale občas si člověk nemůže vybírat. Měli bychom být rádi, že máme alespoň na jídlo a bydlení," zamumlal jsem a ona mě sevřela pevněji.

"Já vím, já vím," zašeptala a pustila mě. Ve skříni na chodbě jsem našel oblečení a zamkl se s ním v koupelně. Oblékl jsem se a vlasy jsem si stáhl do volného drdolu. Sie mě nesouhlasně, ale bezmocně sledovala, když jsem vyšel z koupelny, ale nakonec si jen povzdechla a zavrtěla hlavou.

"Dávej na sebe venku pozor, jo? A vyřiď Takashimu, že děkuju za pomoc. Docela usilovně tě hledal," zamumlala a já přikývl, zatímco jsem si nazouval boty. Ještě jednou mi skočila kolem krku a dala mi mlaskavou pusu na tvář. Pak mi dala pohlavek a pustila mě.

"A hlavně nezapomeň, že jestli ještě jednou takhle beze stopy zmizíš, najdu tě a uškrtím," pronesla vážně a já nemohl jinak, než se uchechtnout. Odhodlání a odvaha mé mladší sestry mě nikdy nepřestávalo udivovat.

Je po pololetí! Což by mělo znamenat, že teď budu mít víc času na psaní, ale bohužel, musím vás zklamat. Učitelům se totiž očividně zpráva o tom, že po pololetí by nám měli alespoň na týden dát pokoj nedonesla, protože jinak si nedokážu vysvětlit těch asi deset naplánovaných zkoušek, testů a prezentací... Nicméně doufám, že se vám kapitola líbila.