𝙹𝚊𝚔𝚘 𝚣𝚖𝚒𝚓𝚎 𝚊 𝚜̌𝚔𝚘𝚛𝚙𝚒𝚘́𝚗𝚒 [𝚢𝚊𝚘𝚒]

𝚇𝚇𝙸𝙸.

Nekecal. Do pětatřiceti minut stál uprostřed našeho obýváku v černé bundě s logem Kyoshiho firmy a s napůl znechuceným a napůl nevěřícným pohledem shlížel dolů na tělo mého otce. Stál jsem hned vedle něj a neovladatelně se třásl, i když jsem se to pokoušel zastavit, těsně předtím, než přijel. Přeci jen jsem před ním nechtěl působit jako vystrašený děcko. Problém byl v tom, že jsem jím byl.

"Kdy se Sie a Nikko vracejí?" ozval se konečně po několika minutách ticha a já zmateně zamrkal, jak jsem se probouzel z konsternace způsobené výjevem přede mnou.

"Ehm-co?" nechápal jsem a Kiba se zhluboka nadechl a pak se mi zadíval hluboko do očí.

"Tvoji sourozenci. Kolik máme tak zhruba času, než se sem vrátí?" zopakoval svou otázku a já kmitl očima k hodinám na stěně na druhé straně místnosti.

"Tak deset až patnáct minut," odpověděl jsem konečně a Kiba si sám pro sebe přikývnul.

"Fajn, uděláme to takhle. Já teď zavolám jednomu svému známému, jehož otec vlastní pohřební firmu. Dřív, jak za dvacet minut tu nebudou, ale alespoň už budou na cestě. Pak zavoláme na sociálku, protože je to sice těžký, ale oznámit jim to musíme. Co s tím vymyslíme potom ještě nevím, ale mám pár nápadů, takže se hlavně uklidni. A teď to nejdůležitější - jakmile Sie a Nikko vejdou do tohohle bytu, pošleš je do pokoje, aby si sbalili všechny svoje věci. Řekni jim, co se stalo a řekni jim, že v tomhle bytě teď nemůžete zůstat. Zvládneš to?" zadíval se na mě s otázkou v očích a já zmateně nakrčil obočí.

"Ale já je nechci odvézt hned do nějakého dětského domova. Je to moc narychlo," zvládnul jsem chabě namítnout, než Kiba protočil oči.

"O žádném dětském domově nebyla řeč. Pojedete ke mně. Než se tohle všechno alespoň trochu uklidní. Do práce to budeš mít blíž a pokojů mám, jak si jistě pamatuješ, dostatek," vychrlil ze sebe a jednou rukou už lovil telefon z kapsy, aby vytočil číslo na svého známého s pohřební službou. Nevěřícně jsem na něj zíral, jak úsečným hlasem vysvětluje, co potřebuje a po chvíli telefon s mírným přikývnutím pokládá. Za celých těch několik minut jsem se nedokázal pohnout ani o centimetr. 

Kiba ještě rychle vyřídil telefon se sociálkou, u něhož mi hlásek v mé hlavě napovídal, že bych se možná měl soustředit na obsah, ale nějak se mu nepodařilo přesvědčit zbytek mozku a proto jsem Kibu stále jen upřeně sledoval.

Až když položil i druhý telefon, otočil se na mě a naklonil hlavu na stranu.

"Toshiro?" ozval se, když jsem na něj stále bez mrkání zíral. Když jsem nereagoval, zatřásl hlavou a opatrně vzal mou ruku do těch svých. "Iro...no tak, vnímej mě," vybídl mě a já zamrkal a zaostřil jsem na jeho postavu. Mírně se usmíval a opatrně mi tiskl ruku. "Bude to v pohodě, jo? Sie ani Nikka ti nevezmou. Tvůj táta bude mít normální, důstojný pohřeb na který vy tři půjdete jako ucelená rodina a já se postarám o ten zbytek, dobře? Nemusíš mít o nic strach..." mumlal konejšivě a já naklonil hlavu na stranu, jak ke mně pronikalo jedno jeho slovo za druhým. Pořád to ale nebylo dost.

Celý jsem se třásl a něco mi napovídalo, že nezbývá moc k tomu, abych se teď a tady nervově zhroutil. A Kiba si toho očividně byl stejně dobře vědomý jako já, protože si povzdechl a ještě o krok se přiblížil.

"Hej, sleduj mě. Nebude to fajn, bydlet nějakou dobu u mě? Umím skvělý palačinky, který vám klidně budu dělat každé ráno a taky tam bude Meggie, kterou tak moc zbožňuješ. A ona zbožňuje tebe, tím jsem si jistý. Mám pocit, že teď, když jsem se s tebou nějakou dobu nevídal a ona tě neviděla byla taková smutnější..."

Ačkoliv jsem se opravdu, opravdu snažil vnímat jenom Kibu, který mi začal vyprávět nějakou historku s Meggie, pohled mi stále sklouzával na sedačku a na otce, který na ní ležel stejně, jako několik posledních let. V propoceném bílém nátělníku a s pivem na dosah ruky. Jeho řídnoucí vlasy byly umaštěné stejně jako zbytek jeho obličeje a krk skoro neviditelný. Ale i přes to všechno jsem v něm na chvíli zase viděl toho muže, který mě jako malého brával na ramena a běhal se mnou, zatímco jsem napodoboval zvuky letadla. Toho muže, který vždycky přišel domů, dal mámě pusu na přivítanou, pocuchal mě ve vlasech a na loket si vysadil Sie, aby jí nakrmil zbytkem přesnídávky, kterou měla v plastové mističce. 

Hrdlo se mi zase začalo svírat a zamezilo tak přístup kyslíku, který jsem ale dost nutně potřeboval k životu. Zlomil jsem se v pase a začal kašlat, zatímco mě srazil hysterický záchvat. Cítil jsem Kibovu přítomnost, i to, jak si dřepl, aby měl obličej na stejné úrovni jako já, ale zároveň jsem nevnímal nic z toho. Jako bych tady byl a nebyl ve stejný okamžik. Bylo to matoucí.

Jeho dlaň opatrně uchopila mou bradu, jak jí nadzvedl, aby se mi mohl podívat hluboko do očí. Jeho rty se pohybovaly, patrně vyslovovaly další uklidňující slova a fráze, ale já jsem už nebyl ve stavu, kdy bych je zvládl vnímat. Zdálo se mi, jako by si povzdechl, než sveřepě stiskl rty do tenké bílé linky a rozhlédl se kolem dokola, jako by hledal něco, cokoli, co by mi pomohlo se uklidnit. Což bylo šílené. V tuhle chvíli na tomto světě neexistovalo nic, co by mohlo zahnat tu-

Jeho rty se přitiskly na ty moje a všechno ostatní se vypařilo. Nezbyla jedna jediná myšlenka. Ani náznak.

Měkké rty působily mírný tlak na ty mé, jemně se o ně otíraly a nepouštěly. Prsty, které doteď opatrně svíraly mou bradu se přesunuly zezadu na krk a on si mě přitáhl o něco blíž a v lepším úhlu.

Ten polibek byl mnohem jemnější, opatrnější, intimnější a příjemnější, než cokoli, co jsem doteď zažil. A o tolik, tolik lepší.

Když mě po chvíli pustil a odtáhl se, aby zkontroloval můj výraz, byl jsem jako uhranutý, ale díky bohu jinak, než ještě před minutou. Jeho medové oči mě opatrně skenovaly, jako by se snažily odhalit, jestli se ještě pořád blíží ten panický záchvat. 

Ten ale nepřicházel. Protože v tuto chvíli jsem navzdory přítomnosti otcova mrtvého těla, navzdor posranosti celé téhle příšerné situace nemyslel na nic jiného, než na to, jak moc bych chtěl, aby mě políbil znovu. A kdyby se neozvalo cvaknutí zámku a otevírání dveří, patrně bych se o to postaral sám.

Takhle jsem se ale jen urychleně napřímil, zatřásl hlavou a vydal se čelit svým dvěma milovaným sourozencům, kteří ještě neměli tušení o tom, že se naše životy právě navždycky změnily. Už zase.  Začínal jsem z toho být unavený.

 Heyyyy. Jo, fakt hodně, hodně, hodně, hodně dlouho jsem nevydala kapitolu a je mi to příšerně líto, ale...proboha, tolik povinností a stresu, kolik jsem měla za poslední měsíc a půl jsem ještě nikdy nezažila. Ale prázdniny už jsou na dosah a - jak pevně doufám - spolu s nimi i víc času na čtení, psaní a aktivity, které mě na rozdíl od učení se a dohadování se s kantory opravdu baví...