𝙹𝚊𝚔𝚘 𝚣𝚖𝚒𝚓𝚎 𝚊 𝚜̌𝚔𝚘𝚛𝚙𝚒𝚘́𝚗𝚒 [𝚢𝚊𝚘𝚒]

𝙸𝙸.

Znát a poznávat pachy různých feromonů jsem se naučil někdy kolem osmnácti let. Vlastně mě to naučila Sabin. Asi třicetiletá žena - prostitutka - která si mě v mých sedmnácti vzala pod svá křídla a naučila mě, jak přežít v našem oboru. Naučila mě toho hodně. Před necelým rokem jí policie odvezla na stanici a už nikdy jí nevrátili zpátky. Říká se, že si znepřátelila špatnýho chlapa. 

Tehdy mě to trochu vzalo - přeci jen se o mě starala asi pět let - ale už dávno předtím jsem pochopil, že tak to tady prostě chodí. Občas někdo beze stopy zmizí, občas se někdo najde v kontejneru v zapadlé uličce... Ale zpátky k tomu, co mě naučila.

Většinou - když se kolem zrovna nenachází něco kolem padesáti dalších lidí - poznám, jakou má člověk ke kterému mířím náladu, jestli je sám, nebo s někým a jestli má vůbec cenu to zkoušet, nebo jestli mám jít dál.

Kolem dvaceti mě Sabin naučila feromony i v jistých ohledech ovládat. V určitých situacích dokážu přinutit mé tělo uvolňovat pouze feromony, které jsou pro danou chvíli vhodné. Je to pro mě naprosto nezbytná schopnost, protože...když někdo dělá to, co dělám já, časem jakoby otupí.

Stane se imunním vůči spoustě věcí, především pak vůči valné většině alfích feromonů. Reakce jeho těla začnou být jiné a často úplně vymizí. Což se alfám většinou nelíbí. Rádi vědí, že je z nich omega hotový. Že je chce. Že je potřebuje. A v takovou chvíli se schopnost to ovládat vážně vyplatí. Například pak neskončíte s hlavou rozbitou o stěnu, která byla vedle vás. Mluvím z vlastní zkušenosti.

Proč o tom ale mluvím...

Když jsme se já a alfa konečně dostali z baru ven - a že to nebylo zrovna jednoduché - konečně jsem se zaměřil na jeho pach, který jsem do té doby nedokázala zachytit. Zarazil jsem se a nasál vzduch kolem sebe pořádně.

Z jeho vůně...sálala z něj taková beznaděj a smutek, až mi to málem vyrazilo dech. Nikdy jsem nepotkal nikoho, kdo by byl cítit až takovým zoufalstvím. A to jsem měl co do činění s hodně pochybnými a zlomenými existencemi.

Pořádně jsem si ho prohlédl a zjistil jsem, že to, co jsem uvnitř baru považoval za alkoholem vyvolanou netečnost byla vlastně absence chuti do života. Zastavil jsem se asi dvacet metrů do vchodu a zarazil ho v chůzi. Okamžitě ke mně zvedl zmatený pohled a já naklonil hlavu na stranu.

"Proč vypadáš, jako bys byl u božího mučení?" zajímal jsem se. Ano, mohl jsem to sice nechat být, ale...já sakra nevím jaký ale jsem chtěl použít. Prostě mě asi zajímalo, co se mu stalo.

"To není tvoje věc," odsekl a já se zamračil.

"Tak trochu je, protože jestli se mi tady teď zastřelíš, přitáhneš pozornost. A lidi nemají moc problém začít pak hned ukazovat prstem na příčinu problému. Jsem si tak na devětadevadesát procent jistý, že by začali ukazovat na mě," odvětil jsem s úšklebkem a on se na mě zmučeně zadíval.

"Jestli chceš, zastřelím se až někde mimo lidi, fajn?" povzdechl si nakonec a já pokrčil rameny.

"Když musíš," zamumlal jsem a znovu se dal do chůze. Netrvalo mi tak dlouho ho dovést až do motelu, kde jsem většinu svých prací vyřizoval. Na mladou betu - Oki - na recepci jsem se jen usmál a ona mi okamžitě hodila klíče od pokoje 17.

"Díky. Tak hodinka?" navrhl jsem a ona beze slova přikývla a dál se věnovala svému počítači. Dovedl jsem alfu až do patra, kde se pokoj nacházel a znovu jsem se na něj podíval až ve chvíli, kdy jsem za námi zamknul dveře.

Posadil se na postel a dlouze vydechl.

"Proč mám jen dojem, že bys byl radši kdekoli jinde?" poznamenal jsem, zatímco jsem si povoloval uzel na kravatě a skopával boty. Až pak jsem přešel k posteli a lehl jsem si na její volnou část.

"Protože bych raději byl kdekoli jinde," odvětil a já protočil oči.

"Tak proč jsme tady?" zajímal jsem se a on zavrtěl hlavou.

"Nevím," zamumlal tiše a konečně ke mně obrátil pohled. "Chtěl jsem abys mi pomohl zapomenout, ale teď...pochybuju, že vůbec existuje něco, co by to dokázalo," vydechl. Posadil jsem se a podíval se na něj z boku.

"Teď potřebuju, abys byl upřímný, jo?" zeptal jsem se a on opatrně přikývl. "Má cenu tady být? Nebo tu budeme jen patnáct minut sedět a ty se pak rozhodneš, že na tohle nemáš žaludek? Protože na to já pro změnu nemám čas," vysvětlil jsem a on naklonil hlavu na stranu. Neodpověděl mi dost dlouho a já už se zvednul a chtěl jsem odejít, když mě zarazil.

"V baru jsi říkal, že jsem si na zapomínání vybral toho pravého," poznamenal tiše a já přikývl. Jeho medové oči se upřely do těch mých a tentokrát se v nich skrývalo tiché odhodlání. "Tak schválně. Uvidíme, do jaké míry jsi mi lhal," zamumlal, než mě chytil za boky a donutil mě sednout si mu na klín. Položil jsem mu ruce na ramena a přiblížil se k němu. Potlačil jsem záchvěv nespokojenosti a jako vždy jsem se pokusil alespoň trochu odstřihnout od svého pravého já.

"Ujišťuju tě, že v některých ohledech nemám zapotřebí lhát," zamumlal jsem a políbil ho na krk. Zachvěl se, ale bylo to spíš potlačovanou nechutí, než něčím jiným. 

Bylo fascinující pozorovat, jak se pere sám se sebou. Navzdory tomu, co mi předtím tvrdil, ta část, která opovrhovala lidmi jako jsem já nebyla mrtvá. Jenom jí uvěznil někde hluboko v sobě. 

Na okamžik mi to připomnělo mě samotného. Také jsem části své osobnosti musel držet někde zavřené. Aby nebyly součástí toho, co dělají ty ostatní...vlastně jsem to dělal pro své vlastní dobro. Zatřásl jsem hlavou a vyhnal z ní přebytečné myšlenky. Při své "práci" jsem se většinou snažil dodržovat jednoduchá pravidla. A první z nich bylo nepřemýšlet.

Zaměřil jsem se na své feromony a do vzduchu kolem nás uvolnil dávku těch, které alfy většinou přivádí k šílenství. I on ztuhl, když je zaznamenal, ale nemělo to na něj požadovaný účinek. Oddálil jsem se od něj a přimhouřenýma očima jsem se zadíval do těch jeho.

"Ty budeš docela tvrdý oříšek, že?" zeptal jsem se a on s tím svým trochu mrtvolným pohledem pokrčil rameny.

"Je to pro tebe neřešitelný problém?" zeptal se tiše a já se silou vůle donutil roztáhnout rty do širokého úšklebku, který by se možná alespoň částečně dal považovat za úsměv. Naklonil jsem se k němu, až jsem měl rty těsně u jeho ucha a až pak jsem mu odpověděl.

"Právě naopak," zašeptal jsem a pohnul jsem boky proti těm jeho. Mé tělo automaticky ztuhlo, protože vědělo, že se děje něco, co mi není tak docela příjemné, ale během chvíle se mi reakce podařila potlačit. Pak jsem skousl zuby jeho lalůček a svou odpověď dokončil.

"Vlastně miluju výzvy."

Teď si tím nejsem tak docela jistá, ale řekla jsem vám vůbec jméno hlavní postavy? Jestli ano, tak se omlouvám za svou sklerotičnost a jestli ne, tak tady je: Toshira Ikedo.

Doteď jsem publikovala předem napsané, opravené a zkonzultované kapitoly, takže to šlo rychle, ale teď už se věci vrátí do zajetých kolejí a budu publikovat tak jednou až dvakrát týdně, podle situace školy atd. Snad to se mnou zase vydržíte...