𝙹𝚊𝚔𝚘 𝚣𝚖𝚒𝚓𝚎 𝚊 𝚜̌𝚔𝚘𝚛𝚙𝚒𝚘́𝚗𝚒 [𝚢𝚊𝚘𝚒]

𝙸𝚇.

Ležel jsem v posteli a zíral do stropu. Neustále jsem přemýšlel nad tím, proč jsem proboha Kibovi řekl to všechno. To jsem se nic nenaučil? To mě Sabin nic nenaučila? To jsem úplně pitomý?

Převalil jsem se na druhý bok a stiskl víčka k sobě tak pevně, až jsem viděl jen tmu a zmizel i Kibův protivně pěkný obličej. Vydrželo mi to maximálně deset vteřin, než jsem nad tím začal znovu přemýšlet.

S hlubokým výdechem jsem se přetočil zpět na záda a promnul jsem si obličej. Posadil jsem se a zadíval se na vchodové dveře, které se nacházely jen několik desítek centimetrů od mého improvizovaného lůžka. Sie a Nikko měli pokoj sami pro sebe a protože potřebovali místo na psací stoly, musel jsem svou rozkládací sedačku přesunou do předsíně.

Cítil jsem, jak se mi do očí hrnou slzy a tak jsem začal zběsile mrkat. Už dlouho jsem nebrečel. Ale dnešní citově dost vypjatý den mi očividně rozhodil psychiku komplet.

Pochopil jsem, že dnes už neusnu a tak jsem se převlékl do normálního oblečení, hodil na sebe kabát a jak nejtišeji to šlo vyrazil na střechu. Ten balvan, který do té doby ležel na mé hrudi se při pohledu na dokonalou noční oblohu o kousek posunul a já se najednou mohl snáze nadechnout.

Zapálil jsem si cigaretu a s výdechem jsem si opřel hlavu o zeď. Hvězdy na mě seshora mrkaly jako miliony očí. Jako by se ptaly, jestli jsem v pořádku. Znovu jsem si potáhl z cigarety a sklopil jsem hlavu. Vím, že nikotin je škodlivý a návykový a že kouření je fakt špatný zlozvyk, ale... Pomáhalo mi to zklidňovat myšlenky a také mi to připomínalo babičku a dědu za kterými jsme jezdili, když jsem byl malý. Pak, když máma umřela se s nimi otec příšerně pohádal a oni s námi přerušili kontakt, ale...ty dětské vzpomínky byly pěkné.

V kapse mi zazvonil telefon a já ho s nevolí vytáhl. Nerad jsem byl na tomhle místě rušen okolním světem. Přes obrazovku svítilo neznámé číslo, ale jelikož jsem měl uložené jen Nikka a Sie, mohl to být prakticky kdokoliv. Stiskl jsem zelené tlačítko a přiložil si telefon k uchu.

Nejdřív jsem slyšel nějaký šum, jako by telefon někde ležel a pak se ozvaly zvuky, jako by se někdo snažil telefon vzít neohrabaně do ruky. Zamračil jsem se, ale netípl jsem to.

"Iro?" ozval se známý hlas a má obočí vystřelila ke hvězdám.

"Kibo?" nechápal jsem a nervózně jsem poposedl. Kde proboha vzal moje číslo?

"Jsi to ty. Díky bohu. Potřebuju pomoc," vyhrkl a já svraštil obočí.

"No, víš...jsou dvě ráno. Zaprvé tak pozdě zákazníky neberu, protože to už jsou většinou všichni úplně na sračky a není to příjemný a za druhé jsem se chystal jít spát..." zamumlal jsem. Zdálo se mi, že byl v pozadí slyšet dětský pláč?

"Ne o to nejde. Já jen...Meggie strašně pláče a absolutně se nedá utišit. Máš dva sourozence, takže mě napadlo, jestli nemáš ponětí, co s tím," vychrlil a já zůstal překvapeně sedět.

"Chceš po mně abych ti pomohl utišit dítě?" nechápal jsem.

"Jo, já vím, že to je poprvé, co tě o to někdo žádá, ale jsem bezradný. Pláče už několik hodin, na pohotovosti mi řekli ať počkám až přestane a já absolutně netuším, co mám dělat." Uznávám, zněl fakt zoufale. Povzdechl jsem si a prohrábl si vlasy.

"Fajn, dobře. Nemůžou jí růst zoubky?" navrhl jsem, protože jsem si vzpomněl, že když rostly zuby Nikkovi, brečel několik hodin v kuse.

"Nemyslím si. Na to je ještě dost malá," nezdálo se to alfovi na druhém konci hovoru.

"Neztratil jsi jí oblíbenou hračku?" pokračoval jsem v přemýšlení. Skoro jsem viděl, jak Kiba právě protáčí oči.

"Ne, slečna Beru je tu s námi. Tu bych neztratil. Co tam máš dál?" Skoro jsem se uchechtl, když jsem ho slyšel říct jméno dceřiny hračky.

"Nevím. Takhle na dálku a bez vizuálního kontextu se mi to fakt špatně odhaduje," pokrčil jsem nakonec rameny.

"Tak přijeď!" vyhrkl Kiba a já se zarazil.

"Ehm...už jsme přeci probrali, že jsou dvě ráno, ne? Navíc je tu ještě pár detailů, třeba že nevím kde bydlíš. Nebo taky to, že se neznáme a jsem šlapka. Fakt někoho takového chceš, aby uklidňoval tvojí pětiměsíční dcerku?" pokoušel jsem se mu domluvit, ale marně. Asi byl fakt zoufalý.

"Nezkoušej mi namluvit, že jsem tě vzbudil, adresu ti pošlu a už tě navzdory tvému pochybnému povolání využívám jako terapeuta. Myslím, že chůva není až tak zvláštní," vychrlil a já si povzdechl. Marně jsem hledal další výmluvy, proč nemůžu přijet, ale nic mě nenapadlo.

"Fajn. Pošli mi tu pitomou adresu," zabručel jsem.

"Díky. Hned ti to..."

"Ještě moment," zarazil jsem ho a on frustrovaně zaúpěl.

"Co?" vydechl netrpělivě a já naklonil hlavu na stranu.

"Odkud máš moje číslo?" zajímal jsem se.

"Od Takashiho."

"A ten ho sebral kde?" nechápal jsem. Číslo na svůj telefon jsem si střežil jako oko v hlavě.

"To netuším. Zeptej se ho, až ho uvidíš. Posílám adresu, přijeď," vyhrkl ještě, než telefon ohluchl. O vteřinku později mi skutečně cinkla zpráva s adresou a já při pohledu na ní zaúpěl. Kiba bydlel přes celé město. Potrvá mi nejméně hodinu se tam dostat a to jen, když vyrazím hned a stihnu nejbližší spoj.

Na chvíli mě napadlo, že bych možná měl prostě opřít hlavu o zeď, ztlumit zvonění a ignorovat všechno, ale...přeci jen už jsem Kibovi řekl, že mu přijedu pomoct... S jasně viditelnou nevolí jsem se zvedl a slezl zpět do našeho bytu, kde jsem na sebe hodil džíny, bílou košili a kabát. Pak jsem popadl klíče z botníku a vyrazil ke dveřím.

"Kam jdeš takhle pozdě?" ozval se za mnou rozespalý hlas a já se otočil ke dveřím pokoje, kde stál Nikko a protíral si oči.

"Jeden kamarád potřebuje s něčím pomoct. Nevím, kdy se vrátím," zamumlal jsem rychle a Nikko zamžoural na hodiny na stěně.

"Tvůj kamarád potřebuje pomoct ve dvě ráno?" nechápal a já co nejpřesvědčivěji přikývl.

"Jo, no...ztratil v jednom baru peněženku a nemá u sebe žádné doklady, takže se o něj musím postarat. Nikdo jiný mu to nebere," vysvětlil jsem a přitom jsem pozadu ustupoval ke dveřím.

"Aha," zamumlal Nikko. "Tak na sebe dávej pozor," doporučil mi a zakončil to hlasitým zívnutím. Usmál jsem se a přikývl.

"Jasně, neboj se. A jdi si lehnout, za pár hodin vstáváš do školy."

"Dobře. Dobrou noc Irie," zamumlal bráška a vpotácel se zpátky do pokoje.

"Dobrou noc Nikko," odvětil jsem, ale asi už mě neslyšel. Beztak celou dobu vypadal, jako že je na pokraji spánku a ráno pravděpodobně nebude vědět, že jsme spolu mluvili. A to už budu dávno zpátky.

Vystřelil jsem z bytu a doběhl až na zastávku, kde mi málem ujel autobus. Stihl jsem ho na poslední chvíli. Prošel jsem přes nerudného řidiče a svalil se na jedno z mnoha volných sedadel. Ve dvě ráno už autobusy bývají skoro prázdné.

Opřel jsem se hlavou o okénko a zadíval se ven. A až v tu chvíli mi došlo, že Kiba už pro mě není téměř anonymní chlápek, který si platí můj čas, aby ho alespoň někdo vyslechl. Skoro bych náš vztah nazval...vlastně nevím. Kamarádství mi nepřišlo jako ten správný pojem, ale existuje na naší situaci nějaký? Jde o to, že už jsme nebyli cizinci. Což se mi sice moc nelíbilo, ale na cestě k němu domů už jsem na tom těžko mohl něco změnit.

Omlouvám se za delší časovou prodlevu, ale moje představivost je v posledních dnech na baterky, takže jsem ráda, že jsem napsala alespoň něco...