𝙹𝚊𝚔𝚘 𝚣𝚖𝚒𝚓𝚎 𝚊 𝚜̌𝚔𝚘𝚛𝚙𝚒𝚘́𝚗𝚒 [𝚢𝚊𝚘𝚒]

𝚇𝚅𝙸𝙸𝙸.

"Dej mi dva dny. Dva dny prostě zůstaň doma. Vím, že po tobě žádám hodně, ale...prosím. Dej mi jen dva dny."

Ještě pořád jsem netušil, proč jsem na to přistoupil. Jestli to bylo pozdní hodinou, tím, že poprosil, nebo tím, že řekl, že mu na mně záleží... Prostě jsem následující dva dny zůstal doma. Nedokázal jsem si úplně představit, co převratného se dá za dny zvládnout, ale slíbil jsem mu dva dny a hodlal jsem svůj slib dodržet.

Sie se na mě celé ráno po naší konverzaci dívala pohledem plným naděje a já jsem se jí to snažil oplácet mírným úsměvem, navzdory tomu, že jsem měl stažený žaludek a nervy na pochodu.

"Zůstanu teď dva dny doma. Není mi moc dobře," zamumlal jsem a zatímco Sie okamžitě chápavě přikývla, Nikko se zamračil a naklonil hlavu na stranu.

"Není ti dobře? Nepotřebuješ udělat čaj?" vyhrkl okamžitě a já jsem se na něj usmál.

"Ne, jsem v pořádku. Čaj si když tak udělám sám. A teď už pojďte, jinak vám ujede bus a budeme to muset celý šlapat pěšky," vybídl jsem je a popostrčil ze dveří. Na zastávku jsme díky bohu dorazili včas a já jen zamával svým sourozencům, než jsem se otočil a volným krokem jsem se vydal zpět k našemu domu.

Rozhodně jsem neměl v plánu strávit celý den v bytě. To by se taky mohlo stát, že bych narazil na otce, což byla jedna z posledních věcí, které bych chtěl dělat. V bytě jsem si nakonec jenom udělal čaj do termosky, popadl jsem dvě deky, telefon, nějaké knihy a přesunul jsem se na střechu, kde jsem se opřel o zeď vedlejšího domu a zahleděl jsem se na nebe. Byl den, takže hvězdy jsem samozřejmě vidět nemohl, ale i pohled na nebe byl fajn.

Dlouho jsem nezažil něco, co by se podobalo volnému dni. "Pracoval" jsem i o víkendech, i v pátek večer a dokud jsem někde neležel s horečkami, vždycky jsem se zvedl a šel jsem si sednout do baru, kde jsem si vyhlížel nové a nové zákazníky.

Napadlo mě, že to možná už nebudu muset dělat. Možná už nikdy. Nebylo by to...magické, zázračné, úžasné?

Pokoušel jsem se na tu naději moc neupínat, protože by pak akorát ještě mnohem víc bolelo, kdyby to nevyšlo, ale...po dlouhých letech to byla první naděje, kterou jsem měl. To se jí pak těžko nedrží...

Celé dopoledne a část odpoledne jsem tak nějak přežil a do bytu jsem se vrátil až půl hodiny předtím, než se měli vrátit Sie s Nikkem. Bohužel jsem si vybral tu nejhorší možnou chvíli a vrazil jsem přímo do otce, který se vracel z koupelny zpět do obýváku.

Když si mě všiml, krátce zamrkal a nakrčil čelo. Jako by se snažil vzpomenout si, na koho se to vlastně dívá. Po dlouhé době jsem si ho prohlédl. Většinou jsem se snažil mu vyhýbat co to šlo a vzhledem k tomu, že jsem byl celé dny pryč a on celé dny nevstával z gauče to nějak fungovalo. Jediný, kdo za ním chodil pravidelně byla Sie, která mu každé ráno a každý večer nosila talíř s jídlem a chvíli se s ním snažila povídat, než to vzdala a vrátila se zpět za někým, kdo reagoval na její dotazy.

Problém s naším otcem nikdy nebyl takový, že by na nás byl zlý. Dokud byla mamka naživu, vlastně byl skvělý otec. Nosil nás se Sie na zádech, kreslil si a vždycky, když se vrátil z práce, měl pro nás nějakou drobnost, kterou nám udělal radost. Knoflík, barevnou sponku...prostě něco. Ale pak...všechno se posralo. Když mamku srazil ten autobus, zničilo ho to natolik, že už se z toho nikdy nevzpamatoval. Nikdo z nás to nikdy nedokázal, ale on na tom byl nejhůř. Odešel z práce, prodal náš starý byt a v tom novém se jen pomalu, ale jistě propíjel k smrti.

Dřív, když jsem ještě pořád věřil, že v něm kousek toho skvělého otce zůstal, jsem se s ním pokoušel dohadovat. Snažil jsem se ho donutit, aby dělal něco. Aby se staral o Nikka, který ho zoufale potřeboval. Aby mě nenechal v šestnácti letech každý večer po škole odcházet do baru a prodávat svoje tělo. Na nic z toho nereagoval a já se časem přestal snažit.

I teď, když přede mnou stál, vypadal jako nějaká mrtvola. Pod očima měl tak temně fialové kruhy, až to vypadalo, jako by místo očí měl opravdu jen hluboké díry bez života a celý byl zešedlý, jako by někdo vzal gumu a pokusil se ho z tohohle světa prostě jednoduše vymazat. Ještě chvíli na mě nechápavě zíral, než se mu v mozku spojily ty správné obvody a poznal mě.

"Iro?" zeptal se mě hlasem, na kterém byla jasně znát jeho záliba v alkoholu.

"Ahoj, tati," zamumlal jsem. Došlo mi, že navzdory tomu, že bydlíme v jednom bytě je to už alespoň půl roku, co jsem s ním mluvil naposledy.

"Iro, co tu děláš?" zeptal se a pořád na mě nechápavě pomrkával.

"Bylo mi dneska špatně. Zůstal jsem doma," zamumlal jsem.

"Aha," odpověděl a přikývl. "Tak se brzy uzdrav," zamumlal a vydal se zpět do té kobky, které se snad ani nedalo říkat obývací pokoj. Nevím, co mě přimělo ho následovat, ale najednou jsem stál před ním a sledoval, jak se znovu pokládá na prosezený gauč, středobod jeho života.

"Tati?" ozval jsem se a on se na mě překvapeně zadíval. Jako by si doteď neuvědomil, že jsem ho následoval. Když se nad tím zamyslím, asi si to opravdu neuvědomil.

"Potřebuješ něco, Toshiro?" zeptal se nechápavě a já pokrčil rameny.

"Tati, víš, co dělám za práci?" zeptal jsem se. Proč jsem to zkoušel, i když mě v tomhle zklamal už tolikrát? Nevím. Možná jsem byl prostě naivní idiot.

"Práci? Ty už pracuješ?" zeptal se nechápavě a já zaťal ruce u boků v pěsti.

"Je mi dvacet tři. Musím pracovat. Alespoň někdo musí," zasyčel jsem a on znovu zamrkal, jako by nemohl uvěřit tomu, co mu tady říkám.

"Aha. Tak co děláš, Iro?" zeptal se.

"Pracuju jako děvka," odvětil jsem s falešným úsměvem. S každým následujícím slovem jsem se usmíval více a více tak, že mě tváře bolely. "Včera mě jeden z mých zákazníků málem uškrtil, víš to? Upadl jsem do bezvědomí a on mě pak znásilnil. Umíš si to představit? To, jak jsem se cítil, když jsem se probudil?"

Nevím, co jsem v těch prázdných místech, kde kdysi svítila jiskra života hledal. Možná záblesky ztraceného dětství. Možná nějaký náznak toho, že člověk sedící přede mnou je stále můj otec. Možná... Každopádně jsem to nenašel. Nic z toho. Byla tam jen tma, prázdno a alkoholový opar otupělosti.

Otec chvíli mlčel a pak jen pokrčil rameny. "Nevím... Potřebuješ ještě něco, Iro?"

Všechna naděje, že by se ještě někdy zajímal o něco jiného, než o to, jak co nejrychleji zahlédnout dno láhve se z jeho slovy rozplynula jako mávnutím kouzelného proutku. Je mrtvý. Došlo mi po chvíli. Je mrtvý. Pro nás. Navždycky. Už se nevrátí.

Hystericky jsem se rozesmál a bez jediného dalšího slova nebo pohledu jeho směrem jsem se odebral do kuchyně. Je mrtvý. Znělo mi v hlavě pořád dokola. Rukama jsem se pevně zapřel o kuchyňkou linku. „Hah! Je mrtvý!" vykřikl jsem a navzdory všemu jsem cítil, jak mi po tváři steklo několik horkých slz. Rychle jsem si je otřel hřbetem ruky a na několik minut jsem se čelem opřel o skříňku přede mnou.

Sie a Nikko přišli o asi deset minut později a našli mě stát u plotny, jak jim s mírným úsměvem připravuji palačinky. Sie mě objala kolem krku a já jí to nepřítomně oplatil. Na nic jsem se nedokázal moc soustředit. Pohled mi pořád utíkal k telefonu. Potřeboval jsem, aby mi Kiba napsal. Potřeboval jsem, aby mě zachránil. Protože nikdo jiný to buď nemohl, nebo nechtěl udělat.

Heyyyy :)