Message without meaning [Taylor Momsen fanfic I GxG ]

IV.

V minulém díle jste četli: ↩️
„Taky tě ráda vidím. Oba dva vás strašně ráda vidím." Přitakala jsem po chvilce nespouštíc pohled z Taylor.

Míchaly se ve mně nesmyslné pocity, kdy jsem jim chtěla vyčíst, že mi přestali psát i volat, ale uvědomila jsem, že chyba je z části i má. Vymanila jsem se z Markova medvědího objetí.

„Přijdeš na koncert?" jeho výraz plný nadšení mě naplňoval, ale pokrčila jsem jen rameny.

„Máte vyprodáno." Podotkla jsem suše s letmým úšklebkem na rtech.

„To je dobrý znamení. Jsem ráda, že v Praze máme nějakou základnu." Tay kývala hlavou, když pozorovala staré budovy v ulici. Nechtěla jsem jim říkat, že jsou v jednom z menších klubů, což podle mě není zrovna dobré, ale jim to asi stačilo. Protože sama nevím, jak moc prorazili. Mohla jsem si to najít, ale spíš jsem nechtěla. Nechtěla jsem zasahovat do jejich kapelní rodiny, protože já patřím do jejich soukromého života. Nebo jsem patřila?

„Nechám tě zapsat na guest list!" Mark si stál za svým a promnul si ruce, jak kdyby to byl geniální nápad.

„Ne to nemusíš Marku. Na příští koncert se určitě zastavím." Položila jsem ruku na jeho rameno a jemně jej stiskla. „Slibuji." Dodala jsem ještě rychle, abych předešla jeho zklamání.

„Tay! Marku!" otočili jsme se všichni tři za sborovým hlasem, který doslova zněl fanouškovský. Sotva pár metrů od nás stal hlouček o pěti lidech, kteří vypadali nadšeně, překvapeně a vykuleně zároveň. Tay se zatvářila ne zrovna moc nadšeně a Mark se usmíval od ucha k uchu a už jim mával. Na něm bylo dost dobře vidět, že k fanouškům má skvělý postoj.

„Šup zeptej se jich na fotku a podpis."

„Nemůžu uvěřit, že jsme je našli." Štěbetali si mezi sebou a já se musela jen smát, jak stydliví byli. S klidem jsem přešla ke skupince.
„Máte štěstí, ale jsme zrovna na odchodu, ale myslím, že vám fotku věnují." Odvětila jsem jim vlídně v češtině a mávla jsem na Tay ať jde k nám.

„Ty umíš česky?" blonďaté děvče co drželo telefon se podívalo na mě s úžasem v obličeji.

„Samozřejmě, narodila jsem se tady, a tohle jsou mí nejlepší kamarádi." Vzala jsem ji telefon, že je vyfotím.

„Tak běžte. Uděláme jednu skupinovou." Pokynula jsem ať si stoupnou k sobě a já popošla o kousek dál, aby byli vidět všichni. Tay a její typický úšklebek s pohledem na umření, Mark s úsměvem od ucha k uchu a parta spokojených fanoušků. Ideální fotka. A moje myšlenky ve víru chaosu, kdy jsem řekla, že to jsou moji nejlepší kamarádi. Jsou?
Udělala jsem fotku několikrát, protože vždycky se najde alespoň jedna použitelná fotka.

„Máte to tam!" zakřičela jsem na ně a pomalým krokem jsem zamířila zpátky k nim, abych vrátila telefon majitelce.

„Určitě je to ona. Její nejlepší kámoška, ale je divný, že ji najdeš jen na starých fotkách, třeba se pohádaly, a teď se po dlouhý době setkaly a zamilujou se do sebe. Fakt, četla jsem o tom fanfikci, a bylo to fakt super. Jen mi vypadlo jméno." Zaslechla jsem, když dvě holčiny měly nos doslova zabořený v displejích svých telefonů. Menší, podsadité děvče šťouchlo do své kamarádky, aby přestalo mluvit, když si všimly, že je se zájmem poslouchám. Vážně někdo o mě a Tay a napsal fanfikci? Přejela jsem pohledem od nich k Taylor, která vedla debatu a máchala u toho rukama. Nakonec jsem se vrátila pohledem k děvčatům před okamžikem.

„Jmenuju se Lannie." Mrkla jsem na ně a obešla jsem je, abych šla dál. Děvčata ztuhla. Zřejmě byla v šoku buď z toho, že umím česky anebo, že jsem jim odpověděla či odposlouchávala? Každopádně to bylo sakra divné.

„Uvidíme se na koncertě. Musíme si odpočinout." Říkal Mark pořád dokola, aby se teď už otravnějších fanoušků zbavil.

„Prostě se rozluč a jdi!" křikla jsem na něj v angličtině a ukázala směrem za něj, i když jsem nevěděla, jestli tam chtějí nebo ne. „Lidi měli jste štěstí, ale dejte jim prostor. Jsou to taky jenom lidi." Zakývala jsem k partě, jejíž část byla ke mně nejblíž.

„Lannie? Můžu mít otázku?" zvedla jsem hlavu k děvčeti a kývla jsem trochu trhaně, protože jsem nějak nepřemýšlela nad otázky, na které by se mě někdo mohl zeptat. Prohrábla jsem si vlasy a strčila ruce do kapes.

„Lannie! Jdeš s námi?" Taylořin hlas se snažil přerušit hluk ulice, když mě volala. Nehnula jsem ani brvou. Čekala jsem na otázku od fanynky a ze slušnosti se mi nechtělo odcházet od rozhovoru. „Um, je mi to blbý, ale proč už nemáte s Tay společný fotky a tak? Je pravda, že jste se přestaly bavit kvůli Olivii?" tahle otázka mě zarazila. Cítila jsem, jak se mi zježily chlupy na krku, když jsem zaslechla tohle jméno.

„Určitě ne, spíš nás rozdělily koníčky." Uklidnila jsem ji falešnou odpovědí, i přesto, že byla z části pravdivá.

„Možná se to zase někdy vrátí, ale už musím jít. Strašně dlouho jsme se neviděli a máme co dohánět." Mrkla jsem na ní a věnovala ji letmé objetí na rozloučenou.

Rychlým a rázným krokem jsem doběhla Tay s Markem. Ještě jsem se otočila přes rameno a zamávala lidem, se kterými jsem se ještě před malým okamžikem bavila. Líbilo se mi, že mluvili i se mnou, ale na druhou stranu to bylo divné, jak moc se snažili vyhledat minulost Tay, když mě poznali a to je to několik let co jsme společně s Tay utvořily poslední fotku, vzpomínku. Na jednu stranu už teď chápu, proč známí lidé postupem času přestávají zveřejňovat věci z jejich soukromého života. Je to otravné, když se někdo snaží dostat do vašeho soukromého života.

„Šmoulo!" Tay se otočila ve chvíli, kdy já jsem zrovna koukala stranou, takže se mi povedlo do ní narazit. Moje promiň se ztratilo v závalu smíchu, kdy jsme se držely za čelo.
„Proveď nás. Je to tady, jako bludiště a nevíme kudy." Taylor pokrčila rameny a rozmáchla rukama na každou stranu ulice a její ztracený výraz mluvil za vše. Kývla jsem a ukázala jsem vpravo, jako směr, který se zdál, jako nejlepší plán kudy bychom mohli jít.
Mark sledoval Prahu skrz objektiv, zatímco Tay se rozplývala díky kráse Prahy a sem tam její výraz změnil na zamyšlený, jako kdyby nad něčím přemýšlela. Třeba je Praha její novou inspirací.

„Lannie! Koukni se na mě!" pousmála jsem se, když se přede mnou zjevil Mark nebo spíše jeho objektiv, ale než jsem mu stačila dát rozumnou pózu, tak už sledoval displej fotoaparátu.

"Marku! Ukaž mi ji!" sápala jsem se po něm, aby mi ukázal momentku, ale Mark si hlídal fotoaparát, jako jeho nejcennější věc.

„No, tak Marku!" založila jsem ruce na hrudi a nahodila naštvaný výraz, abych ho alespoň trochu obelstila. Taylor se pochechtávala, když sledovala naše malé divadlo. Nakonec jsem to vzdala a s hlasitým povzdechem, jsem do něj drcla a rozešla se dál. Na oko to možná vypadalo, jako uražení, ale nebylo tomu tak. Mark po chvíli stejně vyměkl a fotku mi ukázal.