Message without meaning [Taylor Momsen fanfic I GxG ]

VI

V minulém díle jste četli: ↩️
Až jeho silnější poplácání mě donutilo udělat několik kroků, abych si nerozbila tlamu a vrátila se tak do reality.

Dva dny uběhly. Dva dny, kdy jsem po několika letech potkala své přátele. Možná jsem nakonec udělala chybu, že jsem Markovi řekla, aby mě zapsal na guest list. Nebyla jsem si vůbec jistá, jestli tam mám jít.

Upravovala jsem jeden článek za druhým, ale čím víc jsem se utápěla v rozhodování tím víc jsem svoji práci doslova kurvila.

„Dneska vypadáš fakt děsně. Tady máš kafe. Třeba ti pomůže." Přesunula jsem svůj pohled na kelímek s kávou s nápisem Obluda :) a následně jsem zvedla oči k Petrovi, který mi ji donesl.

„Díky Skřete." Odvětila jsem mu s klidem, jako mírnou pomstu za novou přezdívku.

„Ale notak, vždycky tě tyhle vzkazy bavily. Špatně ses vyspala?" Petr si sedl na okraj stolu a usrkl si ze svého kelímku.

„Ne, jen jsem asi udělala jednu chybu a nevím, jak se z toho vykroutit." Vydechla jsem a sáhla po kávě.

„Jsem jedno ucho." Petr byl v tomhle fajn. Dokázal vyslechnout a poradit. Spíše mi vždycky pomohl jeho názor, jako neutrální postava. Vyžvanila jsem mu snad všechno. Od doby, kdy jsem odletěla až po situaci, která se stala předevčírem. Až mě samotnou překvapilo, že moc mluvím.

„Je to jednoduché. Uděláme to takhle." Zvedl se a ze zadní kapsy vytáhl minci.

„Panna jdeš tam. Orel jdeš se mnou na rande." Povytáhl pobaveně obočí a minci si připravil, aby ji mohl hodit. Protočila jsem oči nad jeho ubohostí mě zase někam vytáhnout.

„Ne Petře. Děkuju, ale já si poradím." Procedila jsem mezi zuby a už jsem se chystala zpátky pohodlně usadit a dopít kávu. Petr mě, ale mezitím chytil za zápěstí a i se židlí natočil čelem k sobě.

„Aspoň to zkus." Kývl rozhodně a já se tomu poddala. Minci hodil do vzduchu a nechal si ji dopadnout na dlaň. Ani neukázal, co padlo a už ji uklidil do kapsy. Mlčky se na mě podíval a odešel.

„Počkej! Co to mělo znamenat? Co padlo?" chrlila jsem na něj otázky, protože tohle gesto jsem naprosto nepochopila.

„Rozhodla ses ve chvíli, kdy byla mince ve vzduchu." Prohlásil ledabyle do vzduchu a zmizel v chodbě. Zaraženě jsem koukala před sebe, že to zase dokázal. Měl pravdu, protože ve chvíli kdy mince byla ve vzduchu jsem si na okamžik přála, aby padla panna. Ten kluk by neměl ztrácet čas v kanceláři, ale měl by dělat nějakého psychologa, protože mu to zatraceně jde. Nechala jsem práci stranou a vzala si na zbytek dne volno, protože dneska bych toho asi víc pokazila, než vytvořila.

Doma jsem vytáhla ze skříně kufr, kde mám pečlivě vyskládané příslušenství k focení. Od kabelů, přes objektivy a blesky. Spoustu z toho jsem ještě neměla možnost vyzkoušet. A když už se tedy vydám na koncert, tak alespoň za účelem trénovaní focení.

Vybrala jsem všechno, co bylo třeba a uložila to do tašky přes rameno. Třeba to nakonec bude příjemný večer. Roztrhané černé džíny, tílko, brýle, taška, telefon. Klíče, peněženka. Bunda.

„Bunda!" Vracela jsem zpátky do bytu pro bundu, kterou jsem nechala přesně tam, jako naposled po pátečním flámu. Přehozenou přes židli. Tentokrát už snad mám všechno a byt jsem s menší nervozitou opustila. Po schodech jsem v rychlosti neposedné vlasy smotala do drdolu a nasadila sluneční brýle. S bundou přehozenou přes ramenou jsem spěchala k metru, i přesto, že jsem nemusela. Však jezdí každou chvilku. Během cesty metrem jsem si dala dohromady foťák a vůbec zkoušela jestli mi to s objektivem, který jsem ještě nepoužila vůbec půjde.

Z metra jsem se vydala přímo ke klubu. Na okamžik jsem myslela, že přede mnou stojí parta turistů, která poslouchá průvodce, ale čím blíž jsem si byla jistější, že turisti to nebudou. Trička, mikiny, placky. Transparenty s fotkami Taylor nebo celé kapely. Fronta fanoušků co netrpělivě čekali na to, až se otevřou dveře klubu.

„Fíha." Hlesla jsem údivem a už jsem zvedala fotoaparát před obličej, abych zaznamenala tyhle chvilky nedočkavosti a natěšení.

„Lannie!" zvedla jsem hlavu od displeje, když jsem zkoumala, jak moc ostré fotky jsou. Chvíli jsem těkala očima, kdo mě volá. Byla to ta skupinka, co nás potkali předevčírem a ted mi nadšeně mávali a ukazovali, ať jdu k nim.

„Můžeme se s tebou vyfotit?"

„Um no, co z toho budete mít?" zeptala jsem se, když se mi dostalo takovýhle nabídky. Odpověď mi byla jasná. Protože znám kapelu a všechno co má společného s kapelou se musí vyfotit. Nakonec jsem se odpovědi nedočkala, ale fotku jsem si nakonec s nima udělala. Raději jsem rychle zmizela ke dveřím, kde stali dva sekuriťáci.

„Um, Lannie Neil. Měla bych být na guest listu." Cítila jsem, jak mi po čele stéká kapka potu, jak jsem najednou znervozněla. Sekuriťák se podíval do papírů v deskách a nakonec jen kývl hlavou, ať projdu.

Uvnitř jsem dostala červený pasek na ruku, jakožto host přímo kapely a moje privilegia spočívala v tom, že jsem se mohla pohybovat kdekoliv. Snažila jsem se držet stranou a splynout s davem, který se sem za chvíli nažene. Bylo to tu, tak malé, že bylo těžké se skrýt za nějaký roh a tam to přečkat.

„Koho nám to vlci nesou. Takže tě Mark přemluvil?" Tay stála přede mnou držíc v ruce lahev vody.

„No, někdo ti musí dělat ostudu a špatný fotky."Zvedla jsem foťák a namířila ho na ní.