Message without meaning [Taylor Momsen fanfic I GxG ]

VIII.

V minulém díle jste četli ↩️
Musela jsem jít na vzduch.

Vší silou jsem zatlačila do skleněných dveří a vyrazila vstříc čerstvému vzduchu, který mi teď byl nejdůležitější. Lapala jsem po dechu, jak kdybych byla zavřená někde, kde nebyl žádný příval vzduchu anebo minimální. Opřela jsem se o zeď, ale následně jsem se stejně předklonila, protože se mi tak dýchalo zkrátka nejlépe. Je to tady zase. Zase ty otázky a myšlenky, které se mi po těch letech podařilo zabít do poslední. Proč. Co kdyby. Jak to. Problém. Tay. Olivia. Zpytování a týrání sebe sama, kdy jsem měla myslet na sebe a ne na druhé.
„Seber se!" Pokárala jsem sama sebe a vší silou se praštila do stehna. Kdybych neměla v ruce foťák, tak by mě to možná i probralo.

Neměla jsem tušení, jak dlouho jsem byla venku, ale pravděpodobně dost dlouho na to, abych se dala dohromady. Z mého tupého zírání do protější výlohy mě vyrušily hlasy a otevírání skleněných dveří. Koncert skončil a já slyšela jen samé pozitivní věci. Včetně toho, jak se těší, až znova přijedou a proč nejsou v Praze, takové holky jako je Tay. S tímhle jsem s nimi musela souhlasit. Nejsou.

„Lannie? Tak tebe bych tu nečekala. Zrovna na takových slaďárnách." Moje kolegyně z bývalé práce a mimochodem jedna z děvčat, která sdílela moje lože, a ve finále to dopadlo katastrofálně. Škoda pár měsíců.

„Tak znáš to, práce." Zvedla jsem nuceně koutek úst do pošklebku společně s foťákem. Kolegyňka si mě prohlédla takovým způsobem, jak kdyby mě neviděla roky.
„Vsadím cokoliv, že zrovna Taylor Momsen je ten typ holek co se ti líbí." Dloubla do mě a já zaúpěla, když se trefila přímo mezi žebra. Odpíchla jsem se od zdi, že se vrátím zpátky dovnitř. Nepotřebovala jsem dalšího člověka , kdo mě bude trýznit. Můj mozek to zvládal naprosto skvěle, ale měla pravdu. Taylor opravdu byla ten typ, co se mi vždycky vzhledem líbil a přitahoval. Ještě v kombinaci s jejím unikátním charakterem byla Taylor ultimátní parťák na všechno.

„Hah..." Zastavila jsem se na okamžik. Jak naštvat fanoušky? Řekni jim pravdu. Bruneta složila ruce na prsou s výrazem, že mám plnou její pozornost.
„Já a Tay jsme spolu strávily rok na škole. Jsem spoluautor debutového alba a většina textů je o nás nebo jsou moje o Taylor. Při troše štěstí možná najdeš i pár společných fotek. Fans jsou místy strašní stalkeři." Zvedla jsem dlaň na znamení pozdravu a odcházela jsem zpátky. Ani jsem se nepodívala, jaký výraz se ji vepsal ve tváři, ale budu hádat, že byl fakt skvělý.

Zvedla jsem ruku, aby byl vidět náramek a sekuriťáci mě pustili zpět dovnitř i přesto, že ostatní už pomalu svolávali ven. Prodrala jsem se davem, který vycházel z hlavní haly, kde se koncert pořádal. Nikdy jsem nebyla koncertový typ a tak mě trošku zarazila hromada kelímků a celkově bordelu po zemi. Po skupině ani vidu.

Zůstalo tu jen pár lidí, kteří čekali na to, že se alespoň někdo ukáže, aby mohli ulovit nějakou tu památku. Obešla jsem zábradlí stejně, jako když jsem odcházela. Vylezla na podium a vyrazila do zákulisí. Předpokládala jsem, že je to někde za pódiem. Otevřela jsem černé dveře, které splývaly se stěnou, a vklouzla jsem dovnitř.

Do očí mě praštilo světlo, které se odráželo od bílých stěn. Bylo tu víceméně ticho, až na pár zvuků, když někdo tahal pravděpodobně bedny. Rozešla jsem se pomalým krokem, protože jsem nevěděla kudy. Mezitím jsem si dala foťák do brašny, kterou jsem měla přehozenou přes rameno. Prošla jsem okolo několika dveří a konec chodby se čím dál víc blížil. Upřímně? Nechtělo se mi vracet a otáčet, jak kdybych byla ztracená, i přesto, že jsem byla. Jak trapné.

Kdesi za mnou bouchly dveře. Střelhbitě jsem se otočila.

„Hej!" Tay bych poznala pravděpodobně kdykoliv a kdekoliv. Samozřejmě, že jsem nezůstala na místě a vydala se za ní. Nohy mě přestaly poslouchat, protože z normálního kroku se stal poklus. Chtěla jsem zpomalit, ale v tuhle chvíli mě řídil někdo jiný. Svědomí? Vědomí? Připadala jsem si, jako někdo třetí. Jako obyčejný kolemjdoucí.

Ve chvíli, kdy se Tay otočila, kdo na ní vlastně volal, se mé ruce omotaly okolo její krku.

„Nevím, jestli se mám omlouvat tobě nebo sobě, že mi trvalo, tak dlouho." Vyhrkla jsem ze sebe, aniž bych přemýšlela. Moje rty na jejích. Neříkám, že ze mě spadla tíha, ale bylo mi najednou líp. Odtáhla jsem se, ale dlouhonohá blondýna mě držela za tílko a pásek od brašny. Měla zavřené oči a čím dál víc tiskla křečovitě ruku v pěst, než mě k sobě opětně přitáhla, ale ne do polibku. Jen si opřela čelo o moje.

„Ty seš..." chtěla něco doříct, ale v tu chvíli mi zabořila hlavu do ramena, aby utlumila pláč, do kterého se dala. Mlčela jsem, protože jsem nevěděla co vlastně říct. Stála jsem tam. Rukama podél těla zírajíc před sebe s Taylor opřenou o mé rameno, která nedokázala udržet emoce na uzdě.