Message without meaning [Taylor Momsen fanfic I GxG ]

V.

V minulém díle jste četli: ↩️

„No, tak Briane!" založila jsem ruce na hrudi a nahodila naštvaný výraz, abych ho alespoň trochu obelstila. Taylor se pochechtávala, když sledovala naše malé divadlo. Nakonec jsem to vzdala a s hlasitým povzdechem, jsem do něj drcla a rozešla se dál. Na oko to možná vypadalo, jako uražení, ale nebylo tomu tak. Brian po chvíli stejně vyměkl a fotku mi ukázal.

Naše cesta skončila u břehu řeky, kde bylo posezení a celkově možnost se kochat výhledem a vodním zvířectvem. Zajmula jsem roh lavičky, na který jsem se usadila. Spojila ruce a lokty se opřela o stehna, abych si mohla podepřít hlavu o spojené ruce. Poslední dobou můj oblíbený posed a především pohodlný. Taylor zaujal břeh, kde se poflakovaly labutě a kachny, které hledaly něco k snědku. A Mark? Mark běhal s objektivem před obličejem všude kolem nás. Vypadalo to, jako za starých času. Jen tu chyběl Ben s Jamiem a smích. Náš smích, když jsme vymýšlely všelijaký blbosti anebo skládaly náhodné verše, které nám zrovna přišly na mysl.

Ne, nebylo to, jako za starých časů. Vyrostli jsme. Mlčeli jsme, všichni tři a jen se kochali výhledem. Svým způsobem to bylo zvláštní, jak se lidé dokážou změnit. Změnit tak, že byste si řekli, že je v těle jiná duše. Změnila jsem se i já? Běželo mi hlavou, když jsem pozorovala dítko na kole, které projíždělo po mé levici. Tak moc jsem se ponořila do svých myšlenek, že jsem si ani nevšimla, že si Tay sedla vedla mě a položila mi hlavu na rameno.

„Proč mlčíš?" prolomila ticho, když jsem natočila obličej směrem k ní.

„Sama víš, že si byla vždycky ta ukecanější." Cvrnkla jsem ji do nosu s mírným úšklebkem.

„Mrzí mě, že jsme se odloučily. Muzika. Olivia. Tvoje umění." S každým slovem se její hlas zdál tišší a tišší. Chystala se uronit slzu.

„To se stává. Hlavně, že se vám daří." Přitakala jsem a automaticky jsem ji dala ruku okolo ramen a schoulila ji tak objetí. „Pojď sem." Šeptla jsem ji do vlasů, když jsem ji k sobě přitiskla silněji. Vybavily se mi moje slova, které jsem napsala pod naší poslední společnou fotku než se naše cesty odloučily na dlouhou dobu, protože já už jsem pro ní neznamenala tolik, jako Olivia. A když se ohlédnu, vidím tě tam. Tak jako západ slunce mizíme v dáli. Poslední vzpomínku si uchovám. Jsi pro mě všechno, ale nechci to zpátky. I přesto, že to vypadalo, jako rozloučení, pořád jsme nějak byly v kontaktu. Nějak. Pro mě to bylo těžké rozloučení od někoho, kdo odcházel sám ruku v ruce se životní láskou, ale někdo ten krok udělat musel.

„Ale mě to opravdu mrzí. Co jsi odjela, tak jsem se rozešla s Olivií a celkově jsem byla sama. Jenom jsem psala a psala..." Neměla jsem náladu, nebo spíš jsem nechtěla slyšet důvody a omluvy proč jsme se odloučily. Místo toho jsem ji k sobě ještě víc stočila, aby mlčela. Nebo spíše mumlala do mého ramena na znamení, že já to slyšet nechci. Minulost je za námi. Nikdo už ji nezmění a jediné co z toho můžeme využít je poučení pro příště.

„Ehm, nechci vám kazit dojemnou chvilku, ale měli bychom jít. Ben se po nás shání, a taky mu máme přinést něco k jídlu a Jamiemu taky." Mark odtrhl pohled od telefonu, když předával vzkaz. Tay zvedla trhaně hlavu z mého ramene a zakývala.

„Vezmu vás nejkratší cestou, ať se nezdržujete." Nadhodila jsem, když se děvče po mé pravici zvedlo a upravilo si bundu.

„Děkujeme." Prohlásili oba téměř souhlasně.

Vzala jsem je na nejbližší metro a po vydolování adresy jejich hotelu jsem je dovedla před něj. „Pizzerka je touhle ulicí a doleva. Nějaký ten burger je tou druhou a taky doleva." Popisovala jsem Markovi první restaurace na které jsem si vzpomněla a moje ruce kmitaly, když mi pomáhaly ukazovat směr. Ani jsem nezaregistrovala, že Tay zalezla do hotelu.

„Ještě něco..." Zarazila jsem Marka, když už se chystal odejít pro večeři.

„Ano?" jeho pohled byl zase plný zvědavosti. Jemně vystrčil bradu a čekal na odpověď.

„Napiš mě na guest list, ale-" Markovo rty se rozšířily do úsměvu a ruce se rozpřáhly, že mě zas obejme. Varovně jsem zvedla ukazováček a couvla. Tím jsem ho zabrzdila, a tak si ruce založil na hrudi.

„Neslibují, že přijdu. Tak se neraduj." Dořekla jsem po chvíli celou větu, když se mi konečně naskytla možnost a zůstal mi můj osobní prostor.

„Sama víš, že přijdeš. Je to na tobě vidět, že ti chyběla. A mě taky. Všem chybíš." Mark se ke mně naklonil s úsměvem, který mu pořád přetrvával nebo spíše přešel blíž a lehce si stoupl na špičky, abych se já nemusela sklánět.

„Navíc mezi námi-"poukázal ukazováčkem na něj a následně na mě. Pozorovala jsem ho lehce z výšky a čekala co se bude dít.

„Tay byla první, kdo si na tebe vzpomněl, když se podařilo zajistit, že tu budeme hrát. Myslela na tebe každý den." Cítila jsem, jak mi ztěžkly nohy, když se do mě vrývaly Markova slova. Tak pojď, jdeme. Jeho slova zněly tak z dálky. Až jeho silnější poplácání mě donutilo udělat několik kroků, abych si nerozbila tlamu a vrátila se tak do reality.