Message without meaning [Taylor Momsen fanfic I GxG ]

X. + info

Než se pustíme do další kapitoly, desáté, tak mám pro vás jedno malé info. Dle statistik to čtete. Dle komentářů nebo hodnocení, to nečtete. Tak tedy vás tímto chci poprosit o zpětnou vazbu. Ať už pod jednotlivé kapitoly, nebo klidně do soukromé zprávy pokud se stydíte. Nikdo vás soudit nebude, i když to bude kritika!

Díky a enjoy desátou kapitolu.

_________________

V minulém díle jste četli ↩️

Stiskla jsem ji ruku na znamení souhlasu a byla jsem připravena ke všem špatnostem, který se dneska stanou. Vstříc mezi lampy a graffiti pomalované zdi. Cítila jsem se tak, jak jsem se necítila roky. Jako doma.

Stmívalo se a Praha začala ožívat díky pouličním lampám. Navštívila jsem několik míst v republice, ale Praha měla svoje kouzlo. Všechno co tu bylo zkrátka k Praze patřilo a já si to nedokázala bez nich představit. Úzké uličky bez grafitů, nedopalků a lamp, které pomalu, ale jistě dosluhovaly dávajíc najevo svým častým problikáváním. Bez tohohle by to opravdu nebyla Praha.

„Počkej, nežeň tolik." Nestíhala jsem ji, protože jsem přemýšlela nad tím, která noha má jít vpřed a která hned za ní. Držela mě za ruku a táhla mě pryč. Daleko ode všeho. Vsadím boty, že vůbec netuší, kam mě to vede.

„Tak zpomal." Vymňoukla jsem znova, ale Tay mě naprosto a skvěle ignorovala. Jediné co ji donutilo zastavit byl přechod a projíždějící tramvaj. Oddychla jsem si na okamžik.

„Vůbec netušíš, kam jdeš." Naklonila jsem se k ní, aby mě i v tom nočním ruchu slyšela. Zvedla lehce hlavu na náznak, že mě vnímá. Zamračila se, než se na mě podívala, že mám pravdu.

„Myslíš, že tu ještě zůstanou?"

„Si piš. Mají dva dny volna. Proč by si neužili krásy Prahy."

„A viděli jste Bena? Vůbec nechápu proč není společenský. Vždyť je to takový zlatíčko."

„Bena vem čert, co teprve Tay. Ona je prostě bohyně."

Tenhle malý rozhovor mě donutil se trochu pootočit, aby to nevypadalo, že odposlouchávám. Někdy si přeju nerozumět. Za námi skupinka děvčat, která zářila energií. Zpod bund jim vyčuhovaly trička s logem kapely. Musela jsem se začít smát. Ovšem i Tay si toho všimla a chtěla se podívat stejným směrem, jako já co tam je zajímavé. Zarazila jsem ji polibkem na tvář.

„Jestli chceš klid, tak to nedělám. Jestli chceš pár uctívačů, tak se otoč, Bohyně." Poslední slovo jsem zdůraznila natolik, že na okamžik strnula a stiskla mi ruku o něco víc. Jakmile projela tramvaj, tak jsme se rozešly těsně za jejím zadkem, abychom splynuly s davem, kdy měla možnost se na podívat za sebe, aby pochopila proč jsem se smála.

„Asi mi některý konverzace budeš muset překládat." Otočila se ke mně a zapíchla mi prst do hrudi, zatímco šla pár kroků pozpátku.

„Spíš ne. Líbí se mi tvůj nechápající výraz." S pobavením na rtech jsem ji odpověděla právě v češtině, které nerozuměla.

„To nemyslíš vážně, že ne." Doslova se jí nafoukly tváře a její ukazováček v mé hrudi vyměnil zdvihnutý prostředníček a téměř uraženě se otočila zpátky zády ke mně.

Povytáhla jsem obočí nad touhle hloupou situací, která vznikla. Mlčky jsem pokračovala za ní. Nechala jsem ji vést davem, který spěchal všemi směry.

Několik vteřin nepozornosti a moje pozornost zmizela. Byla fuč. Ztracena v davu mezi hromadou spěchajících lidí. Panika. Lannie vzmuž se. A především se nadechni.

„Hluboký nádech." Mluvím sama k sobě a zhluboka jsem se nadechla a pocit paniky se snížil, ale pořád tam byl. Pokračovala jsem. „Promiň." Zamumlala jsem do její bundy, když jsem ji objala. Naštěstí jen zmizela k výloze antikvariátu, kde se rozplývala nad starými fotoaparáty a gramofonem. Nepohnula sebou, jen se usmívala. Nahmatala jsem její dlaň a chytla ji za ni, aby zas neutekla k další výloze, protože těch tady je spousta.

„Pojď, chci ti něco ukázat." tahala jsem ji od výlohy, jako malé dítě z obchodu hraček. Místo, které drželo ve svých dlaních celou Prahu mělo v téhle večerní hodině svoji magickou moc. Větru, jemuž se zoufale klepala ruka, jak se Tay snažil naaranžovat vlasy na tváři a neposedné jiskřičky, které ožívaly ze světel Prahy ji tančily v očích, jak sledovala tuhle parádu. A já? Já nevěděla jestli se kochat očima anebo přes hledáček. Možná by přeci jen bylo lepší zavřít oči a jen si to představovat. Nevnímala jsem. Zavřené oči mě ponořily do tmy.

„Jediná věc, která mě držela zpátky byla ta, žepokaždé to skončilo odcizením." Cítila jsem, jak mi její konečky prstůbrouzdají ve vlasech. „Snažila jsem se hledat štěstí, abych nepřišla o tebe,ale i to se stalo." Její teplá dlaň se přesunula na moji tvář. „Ale pak jsem siuvědomila, že jsme se z každých hloupých rozhodnutí nějak dostaly, ať jsme z tohoměly jakékoliv ponaučení. A taky lituju dne, kdy jsem první pusu dala Olivii ane tobě." Polibek, který v sobě měl všechno za posledních dvanáct let. Polibek,který mi náležel. Pandořina skříňka, která končí katastrofou. Polibek, kterýbyl oboustranný.
„Make me wanna die.." šeptala mi do rtů.