Message without meaning [Taylor Momsen fanfic I GxG ]

IX.

V minulém díle jste četli ↩️

„Ty seš..." chtěla něco doříct, ale v tu chvíli mi zabořila hlavu do ramena, aby utlumila pláč, do kterého se dala. Mlčela jsem, protože jsem nevěděla co vlastně říct. Stála jsem tam. Rukama podél těla zírajíc před sebe s Taylor opřenou o mé rameno, která nedokázala udržet emoce na uzdě.

„Tay, já-" přišlo mi to, jako věčnost. Vsadila bych se, že ani ručičky na hodinkách se nepohnuly. Tay plakala. Pořád a mě to zraňovalo. Bylo mi líto toho, že jsem právě rozbila tu nejvíc křehkou věc na světě. Zůstaly mi jen střepy v dlaních.

„Nemluv." Zavrtěla hlavou a mě se zdálo, že na okamžik pláč přestal. I stisk povolil.
Jemně jsem sklonila pohled, ale jediný co jsem viděla byly vlny blonďatých vlasů. Trhaně jsem zvedla ruce, abych Tay mohla od sebe oddálit a donutit ji tak, aby se na mne podívala. Její uplakaný pohled s rozteklou řasenkou a s lehce načervenalými tvářemi mě dostával do kolen.

„Myslela jsem, že rockový hvězdy nikdy nepláčou." Snažila jsem se alespoň naivně o laciný vtípek, než jsem semkla rty k sobě. Palcem levé ruky stírám její slzu z tváře a celé gesto zakončuji tak, že ji strkám pramínek vlasů za ucho.

„Každý umělec musí ukázat emoce. Možná o tom pak napíšu písničku a bude to hlavní tah nového alba." Pokrčila nos a přimhouřila oči. Alespoň muj laciný vtípek měl trochu úspěch a zastavil slzy.

„Měla bys jít. Čeká vás ještě celá šňůra koncertů." Pokývala jsem hlavou a moje Svědomí s Vědomím protáčejí oči, jakou hloupost jsem zas vyplodila. Vážně jsem ji v téhle situaci poslala pryč? Na další koncerty? No, vypadá to, že jsem to fakt udělala. To jsem prostě já.

„Pojeď s námi." Její uplakaný výraz byl pryč. Jediná památka po slzách byly pořád narůžovělé tváře. „Alespoň zbytek Evropy." Dodala a ihned začala na prstech počítat kolik koncertů zbývá.

„Nemůžu, musela bych nechat práce, a kdo se mi bude starat o byt?" moje paranoia pomalu, ale jistě vítězí nad možností procestovat několik států. Od doby co jsem zpátky v Evropě, tak jsem vůbec neměla na takovýhle věci čas. Možná ani chuť.

„Kdyby sis to rozmyslela, víš, kde mě najdeš." Nepřemlouvala mě, protože věděla, že to nemá smysl. Otočila se na patě a pokračovala chodbou ven, tam kam měla původně namířeno.

Položila jsem ruku na řemen od brašny a naklonila jsem hlavu tak, že můj pohled utkvěl na fotoaparát, který byl uklizený v černé brašně.

„Vzpomínáš si na ty naše hloupý spontánní nápady? Nápady, který jsme vždycky splnily, ať to stálo co to stálo?" Nemusela jsem zvyšovat hlas, protože v chodbě se to rozléhalo a Tay nebyla zas tak daleko. Nepospíchala. Její krok mi dával čas na rozmyšlenou. Pootočila se horní polovinou těla a zakývala hlavou na souhlas.

„Kdy se odjíždí?" otázka, která mi zaručila na chvíli svobodu od starostí, myšlenek a práce. A především návrat k lidem, na kterých mi záleželo ze všeho nejvíc.

„Věděla jsem, že můj dramatický odchod tě zlomí." Její smích se rozlehl, jako ozvěna. Mělo mě to napadnout, protože tohle by nebylo poprvé. Zabručela jsem a nenápadným protočením očí jsem ji dohnala.

„Co třeba trochu večerního vzrůša? Kluci sbalí a rovnou jdou na hotel. Já mám chuť si projít noční Prahu. Budeš můj průvodce?" její natažená ruka vyzívala k tomu ji chytnout a podniknout další z nápadů, které vznikly během minuty. Pokračovat v lajně, která před lety skončila.

Stiskla jsem ji ruku na znamení souhlasu a byla jsem připravena ke všem špatnostem, který se dneska stanou. Vstříc mezi lampy a graffiti pomalované zdi. Cítila jsem se tak, jak jsem se necítila roky. Jako doma.