Maty-? |Majzr|

32

Vitův pohled:

Ležím v posteli a pořád nad vším přemýšlím, moje holka nebo jestli se to tak dá stále nazvat je momentálně někde pryč. A asi nechci aby chodila zpátky, at si užívá se svým ctitelem. A se svým synem, super. Doufám, že si s sebou tentokrát vzala nějakou ochranu, at náhodou neudělá dvojčata, to by nebylo v mých silách přijmout. Kdyby aspon řekla pravdu, nebo komunikovala, ale ona udělala celý tohle tak, že je to moje chyba a že nemám právo bejt naštvanej. 

Dveře, otevírání dveří. Klára. Slyším ji po schodech, ona jako fakt jde za mnou? Super. ,,Kde jsi byla? S tatínkem?" naschvál provokativně jsem se jí zeptal, když vešla do dveří. ,,Ty vůbec nemáš právo mluvit!" řekla a já si myslel, že odejdu a už se nevrátím. ,,Aha." odpověděl jsem a zapřemýšlel nad tím, co budu dělat dál. Tohle nedokážu do konce života. Čí je to dítě??? Nechci být s člověkem, kterej se mnou ani nechce mluvit. Nevím, ted ji nepoznávám, proč jsem s ní někdy vůbec začínal? Vždycky byla... úžasná. Chybí mi. Trochu jsem citíl vlhko na očích, ale nechtěl jsem dát nic znát. Já kvůli ní brečet nehodlám. 

Posadila se vedle mě. Vedle mě na jednu postel. A já odolával abych se jí nepodíval do obličeje, do kterýho jsem byl tak strašně zamilovanej, tak strašně dlouho. Proč to udělala? Nebyl jsem jí dost dobrej? Neměl jsem na to nikdy přijít. Já ani nevím, jestli budu schopnej jí pomáhat s výchovou, když mi tohle udělala. Ale nechat matku samotnou v 16 by bylo ubohý, co? No a. Od ní bylo ubohý podvíst kluka, kterej jí snesl modrý z nebe. Nebo třeba ne, možná si to jenom nalhávám a vlastně vůbec nic není, jak si to představuju. Třeba je se mnou neštastná. 

Furt si pamatuju den, kdy jsme si poprvé dali pusu, kdy jsem věděl, že to, co pocituju je láska, že ji miluju. Rozdal bych pro ni všechno, co mám. Majetky, mazlíčky, ledvinu a duši. Ted se všechno tohle proměnilo v prach. Jako kdybych umřel a zbyl jenom popel a někdo mě měl vystavenýho doma na poličce a pomalu zapomínal, jestli je to květina anebo urna. Ale třeba byla jen fakt opilá... nebo jí někdo něco hodil do pití? Nebo zapomněla, že existuju.. A třeba jenom chtěla zažít něco novýho.

Volám jejímu bratrovi. Jsem zavřenej přesně v té koupelně, kde se z vykrajovátek stala katastrofa. ,,Ahoj." Uslyšel jsem jeho hlas a projel mi mráz po zádech při vzpomínkách na to, co říkal Maty, že mu udělal. Bože, co to dělám?! Fakt kvůli Kláře prodávám duši. ,,Ahoj, hele..." začal jsem a řekl mu snad všechno, co se mi honilo hlavou. To sice nebyla moje pointa, ale nešlo držet pocity v sobě. Už ne. ,,No- můj cíl je.. se tě zeptat-" začal jsem a zarazil se. Na co zeptat? Proč bych se ptal jejího bratra, mám se snad ptát jí, ne? Ne. Kašlu na to. Ona by mi to nikdy neřekla. ,,Hele...nevíš, náhodou, čí je to její budoucí dítě?"