Maty-? |Majzr|

33.

Samův pohled: (Moonův) /pořád období Vánoc 2020

Sedím doma na pohovce. Zatím sám, protože moje holka si užívá nakupování se svýma kámoškama a já dneska nebyl moc v náladě na nákupy. Nevadí mi bejt sám. Jsem zvyklej sám, ale chybí mi její společnost, at už je tady! Mám hlad a jsem víc než připravenej na pečení cukroví. No, zatím si asi půjdu nachystat nějaký věci, těsto, máslo a tak.

V kuchyni jsem uslyšel vyzvánění mýho mobilu. Kdo volá? Přišel jsem ke stolu a uviděl jsem na mobilu napsaný "Vitaa", což mě.. překvapilo? Proč mi zrovna on volá? Od toho incidentu u nás doma jsem s nikým z nich nemluvil. A jo, fakt mě to mrzí. Občas si připomínám nějaký naše společný chvilky fotkama a videama a mám pocit, že se rozbrečím při sledování jich. Ale jsem zvyklej. Každej příběh někde končí a novej zase začíná, že? No. Zvedl jsem. ,,Ahoj!" předstíral jsem úsměv a radost z hovoru, i když mě spíš přivedl do rozpaků. Už nechci žádný hádky, žádný dramata a ani se o ničem z minulosti bavit. Nikdy. Kéž by volal jenom protože neví, jak má zapnout myčku a kam má u mě vyhodit smetí. 

Začal mi říkat o jeho pocitech a i když to může znít absurdně, udělalo mi to radost. Ani bych neřekl, že mi někdo z nich ještě někdy zavolá a dělá mi ještě větší radost fakt, že mi s tímhle věří. Co je to horší je to, co po mně ve finále chtěl. ,,Čí je to dítě?" Ozvalo se z mýho mobilu, kterej jsem měl na odposlech a já neměl ponětí, co říct. A to jsem věděl pravdu. Věděl jsem, čí to je. Ale Klárka je moje sestra, nevím.. chci ji takhle zradit? A je to vůbec zrada? Spíš záchrana, ne? Myslím, že Vitaa zněl tak hrozně zoufale, že by s ní nevydržel už ani jednu hodinu ve stejný místnosti. Což mě vlastně fakt mrzí, protože oni dva byli spřízněné duše. Doufám, že to dopadne dobře, že to všechno, co on zničil, bude zase v normálu. Jako předtím. ,,Nebylo to dobrovolně, víš.. chápeš mě, ne?" řekl jsem a už jsem se nedočkal odpovědi. Hádám, že to bude těžce snášet, ale doufám, že se jí nebude vyptávat na nějaký podrobnosti. Ona o tom už nikdy mluvit nechce, já už vůbec ne. On si nezaslouží vůbec žádnej můj ani Kláry soucit, i když možná měl nějakej motiv. Já ho vědět nechci, nic ho neomlouvá. 

,,Díky." Přišla mi asi za 10 minut esemeska od Vity. A já byl strašně rád za to, že se ozval, i když to bylo jenom kvůli dítěti. No jo, já fakt doufám, že Klárku podrží a nebude už jí nic vyčítat. Bylo to pro nás fakt těžký období, nechci na to vzpomínat. Ani ona ne, nikdo z nás ne. Naši rodiče to ještě neví a já nebudu ten, kdo jim to oznámí, chci aby to řekla ona sama až bude připravená. Jestli to vůbec někdy bude. Ale pro něho se chystá odplata, i když já ani Klára jsme nikomu nic neřekli, vím to.