STORY TALE (POZASTAVENO)

1.Kapitola

„Už nikdy nebudu pít." Říkala jsem si, když jsem šla domů přes celé město. Hlava se mi motala, že jsem byla ráda, že jdu po dvou a že se mi to zatím dařilo bez větších škobrtnutí. Bylo něco kolem 3. hodiny ráno a já šla z jedné oslavy, kde se slavily osmnáctiny kamarádky mé kamarádky. Bydlím na okraji města a tak se musím táhnout takový kus cesty. Většině kluků už sice 18 je, a dokonce mají řidičák, ale dneska bych se teda ani od jednoho svést nenechala. Pár nabídek jsem sice dostala, ale to jako vážně? Sotva stojí na dvou a já bych s nimi měla vlézt do auta? Ani náhodou! Na to jsem asi příliš střízlivá!

Byla jsem asi v půlce cesty. Zrovna jsem šla takovým parčíkem, kde je nádherné jezero a jako malá jsem si sem chodila neustále hrát s taťkou. Šla jsem po kamenné cestičce, která vede kolem jezera, když jsem zaslechla nějaké hlasy. Na to, že jsem skoro na kraji města a jsou 3 hodiny ráno, jsem byla docela překvapená, že tady někdo byl. Pokračovala jsem dál v chůzi, když jsem najednou uviděla modrý záblesk. Přišlo mi to jako blesk, ale kde by se sakra najednou vzal blesk?! Vždyť nebe bylo celé poseté velkými hvězdami a nebyl vidět ani mráček. Zaslechla jsem hlasitý smích. Někdo byl docela blízko a tak jsem se rychle schovala za nejbližší strom, který jsem zahlédla. „Matthew ty seš fakt vůl! To si mě kvůli tomudle musel budit?!" smál se jeden z nich. „Nemohl jsem spát. A tak jsem se rozhodl, že si taky nemohl spát. Neříkej mi, že to nestálo za to!" „A navíc" Dodal Matthew: „Je sobota ráno. Takže můžeš bejt v klidu, zejtra tě žádnej podělanej budík budit nebude"

Blížili se ke mně a já se musela posunout o pár kroků vedle, aby mě neviděli, jenže jako obvykle, jsem se nekoukala pod nohy. Stoupla jsem na kořen stromu za kterým jsem se schovávala a na tom kluzkým povrchu mi ujela noha. Spadla jsem na zadek a vyjekla leknutím. Opravdu, moje šikovnost nezná hranic. V hororu bych nepřežila ani 5 minut. Zatímco jsem se snažila zvednout z té mokré země, objevily se přede mnou dvě postavy a začali mi pomáhat. „Ale ale, kdopak si nám tu v noci hraje na schovávanou?" Zeptal se jeden z nich. „ Já si nehraju na žádnou schovávanou! Chci se jen dostat domů, ale v tomdle parku je na mě dnes v noci nějak moc překážek." Odsekla jsem a chtěla se vydat zase na cestu. Jenomže jeden z nich mě pořád držel za ruku. „ Pusť mě!" Křikla jsem na něj a málem sebou zase švihla na zem. „ Kdybych tě nedržel tak by si teď byla zase rozpláclá na zemi. A myslím, že tvým šatům už jedna dávka bahnitého make-upu stačí." Mrknul na mě. „Fajn, tak děkuji za tvé hrdinství, ehm, ať si kdo jsi, ale teď už mě můžeš zase pustit" řekla jsem mu a on mě pustil. „Matthew jméno mé. A zde můj věrný rytíř Maxim. Je nám ctí vás poznat. Smím vědět vaše jméno mylady?" Musela jsem se pousmát nad jeho poznámkou a řekla jsem mu své jméno: „Rose" Usmála jsem se na ně, udělala pukrle a pokračovala v mé cestě domů. Pak jsem ještě zaslechla, jak jeden z nich volá dobrou noc a najednou bylo zase ticho. Když jsem došla domů, dala jsem si horkou sprchu a svoje zabahněný šaty hodila i s botama do vany. Nemohla jsem se dočkat, jak si zalezu do svojí heboučké postele a usnu. Ve sprše jsem ještě přemýšlela nad Matthewem a Maximem. Nějak jsem nepochopila, co to všechno mělo znamenat, ale přisuzovala jsem to mému špatnému úsudku, který měl na vině alkohol. Co jsem ale pochopila, bylo to, že ani jeden nebyl ošklivý. Vlastně byli sladcí! Oba vypadali tak na 20. Matthew měl černé vlasy i oči. Nebo mě to aspoň v té tmě tak připadalo. Byl i docela vysoký. Rozhodně vyšší než já se svýma 165 centimetrama. Maxim byl zase úplně jiný. Měl světlé vlasy a barvu očí si netroufnu říct. Zelená? Modrá? Nějak si to nepamatuji.

Když jsem zalezla do postele a uvelebila se. Rozhodla jsem se, že vstávám nejdřív ve 12, a kdo se mě pokusí vzbudit, pozná můj hněv! Zavřela jsem oči a propadla se do říše spánku.