STORY TALE (POZASTAVENO)

6.Kapitola

S Matthewem jsem si psala docela často. Vlastně každý den by se dalo říct. Hrozně mě to bavilo si s ním psát. Bylo vidět že ho zajímám, a mě zase zajímal on. Přišlo mi až neuvěřitelné, že si je furt o čem psát. Celý večer jsme dokázali smskovat o jednom trapném filmu na který se mamka chtěla koukat. Zapnul si ho taky a rozebírali jsme hloubku trapnosti a nelogičnosti. Bavil mě. Opravdu mě bavil a vždycky jsem se těšila až napíše on.

Asi po týdnu jsme se dohodli, že bychom se někde sešli. Byla sobota odpoledne něco kolem druhé hodiny. Mamka jela s Aronem na nějakou dětskou akci, na kterou se mi vážně nechtělo. Domluvili jsme se, že se ve tři sejdeme u jezera. Fajn, mám hodinu na přípravu. Sakra, ale co si vezmu na sebe? Mám se vůbec malovat? Co když si nebude o čem povídat? Začala jsem zmatkovat jako blázen. Byla jsem docela nervózní, protože jsem nevěděla, jestli to rande je, nebo není. Popravdě, doufám že je.

Po dlouhém a únavném přehrabování ve skříni jsem se rozhodla pro černé kalhoty s dírami na kolenou, šedé tričko a džínovou bundičku. Vlasy jsem si rozpustila a nechala je v dlouhých světlých vlnách padat po zádech. Nakonec jsem se nenamalovala. Na co taky? Nebaví mě to a nebudu si tím kazit pleť. Přece jenom, viděl mě už třikrát a nikdy jsem na sobě neměla nic napatlaného, tak to nehodlám měnit!

Jezero je asi půl kilometru od našeho domu, takže jsem to měla kousek. Po cestě jsem přemýšlela, jak asi bude vypadat. Co bude mít na sobě a tak. Nejvíc jsem ale stejně těšila na jeho oči. Dokonalý černý oči, který se k němu prostě hodí. Tak jak jsem se těšila, byla jsem taky vynervovaná jako blázen. Taková ta vnitřní nervozita, kdy si říkáte sakra! Co když se nějak ztrapním? Co když prostě nenajdeme společné téma? Přece jenom, přes mobil je to něco jiného než na živo.

Když jsem došla k jezeru, už čekal u jedné lavičky. Jakmile mě zahlédl vydal se ke mně. Vypadal úžasně. Ta kožená bunda s džínami k němu dokonale padla. Vypadal jako pravý, nefalšovaný záporák z filmů. Ne ten co je plešatý, má pupek a vypadá jak kdyby se měsíc nemyl. Ten ne. Vypadal jako ten, co klame vzhledem. Získá si vás svým šarmem a okouzlí dokonalou tvářičkou. Zavede vás na temné místo a tam s vámi provede bůh ví co. No doufám že todle není můj případ.

"Teda Rose, vypadáš úžasně!" Nadšeně mě pozdravil.

"Fakt?" Podívala jsem se na své tělo a začala se červenat. "Děkuju, ty taky nevypadáš k zahození" Mrkla jsem na něj.

"Tak kam půjdem? Chceš zůstat tady, nebo procházka lesem?"

Jelikož jsem s ním byla poprvé venku a furt jsem mu tak úplně nevěřila-neznala jsem ho. Vlastně skoro vůbec. Rozhodla jsem se že bude lepší nápad být víc na očích lidem, i když tady jich taky moc nechodí.

"Zůstanem tady, ne? Mám to tu ráda" Usmála jsem se na něj trošku nervózně.

"Okay, taky to tu mám rád. Je tu neuvěřitelnej klid. Dá se tu přemejšet, sportovat a dokonce vzít sem holku na rande. Je to takový multifunkční místo"

Takže jsme na rande, jupí!

"Jo takže my jsme na rande, jo? Zvedla jsem obočí a nahodila lišácký úsměv.

"Já to jako rande beru. Ty ne?"

"No já právě tak jako úplně nevěděla, ale teď už jsme si to vyjasnily. Nebo teda ty si to vyjasnil mě." Zasmála jsem se a on se přidal.

Sedli jsme si na lavičku a povídali si. Konečně mi řekl taky víc o sobě on. Bylo to takový trošku depresivní. Jeho rodiče zemřeli když mu bylo 13. Do té doby žil s příbuznýma, ale nevycházel s nimi úplně nejlíp. Teďkon žije s Maximem, jeho kamárádem od dětství, v pronajatém bytě.

"Řekl bych že depresivních chvilek bylo dost, dáš si zmrzku?" zeptal se mě s kouzelným úsměvem na tváři.

"No jasně, zmrzce nikdy neodolám!" Odpověděla jsem.

"To je dobře!" Řekl a přitom se zvedl a odešel.

Asi po třech minutách se vrátil s dvěma kornoutky jahodovo-čokoládové zmrzliny.

Když došel ke mě, vstala jsem a vzala mu jednu zmrzku.

"Mmm, ta vypadá úžasně! Děkuju"

Sedli jsme si na louku u jezera, jedli zmrzlinu a dál si povídali. Ten čas utíkal nějak moc rychle. Na to, že jsme se tady sešli ve tři, a najednou už začínal západ slunce, mi to přišlo jako hodinka.

"Úžasně se s tebou povídá Rose. Takhle jsem si s nikým nepopovídal už vážně hodně dlouho." Oznámil mi a já se určitě začala červenat. Když si toho všiml, usmál se a ukázal tím tak své ďolíčky. Bože ten chlap mě zničí!

"Taky se mi s tebou dobře povídá, musíme to někdy zopakovat!" Navrhla jsem.

"Jo, to musíme, s tím i počítám!" Usmál se na mě.

Když už slunce zapadlo rozhodla jsem se, že už bych měla jít domů. Ikdyž se mi popravdě moc nechtělo. Matthew se nabídl že mě kousek doprovodí a tak jsme vyrazili. Kolem jezera už niko nebyl. Všude bylo pusto a začínala bejt celkem tma.

"Hele já to zvládnu už domů, nebudeš to mít pak daleko?" Zeptala jsem se.

"Neboj, nebudu, bydlím tady kousek" Odpověděl mi.

Pár metrů před silnicí jsme se rozloučili. Když jsem byla u silnice otočila jsem se na něj a zamávala mu. V tom mě osvítilo neuvěřitelně silné bílé světlo a já zahlédla vyděšený výraz na tváři Matthewa.