STORY TALE (POZASTAVENO)

2.Kapitola

„Tati! Proboha tati!.... Kde jsi?! Prosím tati, vylez!"

Vymrštila jsem se udýchaná do sedu, jak kdybych právě uběhla maratón. Byla mi strašná zima a přitom jsem měla celou postel vlhkou od potu. Pyžamo jsem na sobě měla přilepené a cítila jsem, jak mi po spánku teče kapka potu.

Zase se mi zdál sen o taťkovi. Tyhle noční můry mě pronásledují od té doby, co zemřel. V srpnu to už bude 6 let. Někdy se mi o něm třeba měsíc nezdá, ale pak se mi o něm sním třeba dva týdny v kuse. Každý večer mám strach jít spát. Člověk by si řekl, že si na to po sedmi letech zvykne, ale ne. Pokaždé je to jako tenkrát poprvé.

Koukla jsem se na budík a zjistila jsem, že je teprve půl šesté ráno. Zvedla jsem se z postele, přehodila přes sebe první mikinu, která mi padla pod ruku a šla se do kuchyně napít. V puse jsem měla pocit, jak kdybych tam měla Saharu. Vypila jsem 2 skleničky vody a konečně jsem si připadala zase trošku naživu.

Když už jsem chtěla jít zase zpátky do postele, přišel za mnou Oliver-můj nádherný bílý Peršan s huňatým kožíškem. Začal se mi třít o nohy a mňoukat, což v kuchyni znamená „Dej mi jídlo, mám hlad." Z ledničky jsem mu vytáhla kapsičku a naservírovala mu ji na talíř. Když byl s mojí péči spokojen, byla jsem propuštěna a mohla jsem jít zpátky do postele.

Popravdě, už jsem jít spát nechtěla, ale věděla jsem, že musím. Naspala jsem jenom dvě hodiny a to je i na mě málo. Za poslední dobu zase moc nespím. Mám teď, jak to já nazývám, "bdící období". Sny o taťkovi mě ničí už 7. den za sebou. Psycholog ani psychiatr nepomohl. Prášky na spaní už vůbec ne. Holt jsem byla nucena se s tím naučit žít.

Otevřela jsem okno a vzala si do postele povinnou četbu k maturitě. Zrovna čtu „Miláčka" od Guye de Maupassanta. Díky této knížce a včerejšímu vyčerpávajícímu večeru jsem do půl hodiny zase vytuhla.

Probudila jsem se kolem půl jedné odpoledne a byla jsem nadšená, že jsem spala 6 hodin v kuse! Což u mě považuji za slušný výkon. Skočila jsem do koupelny, kde jsem se nějak pokusila zkrotit tu svojí světle hnědou hřívu. Hodila jsem vlasy do culíku, vyčistila si zuby a letěla dolů po schodech do kuchyně.

„No dobré poledne spáči" Pozdravila mě mamka s úsměvem na tváři. „Zrovna dělám oběd, dáš si?" „Mmm, a co máme dobrého?" Zeptala jsem se. „No, víš, nějak se mi nechtělo s něčím vařit, takže jsem objednala čínu." Vyzubila se na mě mamka. „Mňááám" vykřikla jsem spokojeně a nemohla se dočkat, až ji přivezou.

Když jsme s mamkou seděly před telkou v obýváku na gauči a jedly čínskými hůlkami tu dobrotu, začala se mě vyptávat, jaká byla včera oslava. „Hele bylo to super, akorát pak ke konci už byli všichni tak namol, že se tam jenom váleli a mleli hovadiny. Tak jsem se ve 3 sebrala a šla jsem domů" Usmála jsem se na mamku. „To jsem ráda, že si nedopadla jako oni! Musela bych pro tebe jet a nechat tady Arona samotného. Víš co dokážou 5 letý děti udělat, když zjistí, že jsou samy doma." Rozesmála se mamka, když si vzpomněla, co Aron provedl před měsícem, když spal, a my s mamkou zajely na nákup. Vzbudil se a počmáral celou zeď v jeho pokoji voskovkami a mě počmáral pár knížek! No já myslela, že ho uškrtím! Kdyby to byly aspoň učebnice! Ale ne, pán mi musel počmárat moje miláčky! Vynadala jsem mu tak moc, že se myslím nemusím bát, že by na moje knížky ještě někdy šáhnul.

Když jsme s mamkou dojedly. Rozhodla jsem se, že si skočím do města do knihovny a do mé oblíbené kavárny pro tu nejlepší čokoládu v celé Anglii. Když jsem se oblékala v šatně, mamka se se mnou rozloučila a šla zkontrolovat Arona do pokojíku.