STORY TALE (POZASTAVENO)

7.Kapitola

Stála jsem před tím světlem, neschopná sebemenšího pohybu. Nohy mi zkameněly a srdce mi skoro vyskočilo z hrudi. Říká se, že před smrtí se vám promítne celý život před očima, ale já nic takového necítila. Jediné na co jsem byla schopna myslet, byl strach. Strach z bolesti a smrti.

Jak jsem tam tak stála a čekala na svou smrt, uvědomila jsem si, že se to auto nehýbe. Stojí asi 30 centimetrů ode mně, ale nehýbe se. To přece není možné. Jelo ohromnou rychlostí a teď na pár metrech dokázalo zastavit? To je proti zákonům fyziky.

Když si můj mozek uvědomil, že neumírá, začal zase trošku pracovat. Můj první pohled směřovat na řidiče, ale přes ty oslepující halogeny nebylo nic vidět, a tak jsem se podívala na Matthewa. Ruce měl zvednuté do vodorovné polohy a kolem nich mu problikávaly modré záblesky.

O co tady sakra jde?! Můj mozek asi nějak nedokázal zpracovávat informace. Začala jsem pohledem přejíždět od auta k Matthewovi a zase zpátky. Ne. Todle není možné, ne? Todle nemůže dělat Matthew. Nebo mám snad halucinace? Ne! Matthew prostě zastavil auto díky těm svým modrým jiskřičkám co mu létají od ruk! Byla jsem vyděšená! Lidé jsou vždycky vyděšení z věcí, o kterých nikdy neslyšeli, a nebo hůř, o kterých slyšeli pouze z pohádek.

Když se mi do žil vlila další dávka adrenalinu, začala jsem utíkat co mi nohy stačily.Vůbec jsem nevěděla kam běžím, důležité bylo, abych se odtamtud dostala co nejdál. Snažila jsem se během vrátit poslední uplynulou minutu, která mi přišla jako hodina, ale takhle to nefunguje. Čím rychleji jsem běžela, tím víc mi přišlo, že běžím pomaleji. Běžela jsem lesem a malé větvičky mi trhaly vlasy a škrábaly obličej. Z očí mi tekly slzy. Ne bolestí, bolest jsem snad ani necítila, ale strachem. Můj mozek ani nedokázal uvažovat nad tím, co Matthew sakra je! Jedinou útěchou mi v tuto chvíli byl běh! Vyčerpávající a osvobozující běh!

Po chvíli jsem za sebou uslyšela Matthewa volat mé jméno. No super. Chce mě zabít? Nenechal to udělat to auto, protože si to chce vychutnat? Bože, proč já?!

"Rose, tak sakra stůj!!" Začal na mě křičet pár metrů za mnou. A sakra, dohání mě! Musím zrychlit! Je až neuvěřitelné, jak moc lidské tělo dokáže za přísunu adrenalinu vynaložit energie. Jakmile jsem zrychlila, nohy mě přestaly poslouchat a já po pár metrech zakopla o kořen stromu, kterého jsem si v té tmě nevšimla. Mé tělo se řítilo k zemi a já se propadla do černé prázdnoty.

_________

Když jsem se začala probouzet, byla jsem ve své posteli. Že by se mi to nakonec všechno zdálo? Se stále zavřenými oči jsem se začala zvedat, ale to jsem neměla dělat. Ostrá bolest mě projela přes celé tělo přímo do hlavy. Zasyčela jsem bolestí a ruka mi vylítla k hlavě.

"Bejt tebou, tak nějakou chvilku nevstávám, byla to pěkná šlupka!"

Ne.. Ne!! Postupně se mi začala vybavovat poslední chvíle na kterou si vzpomínám. Světla, auto, Matthew, jiskry, běh, černo. Otevřela jsem oči, vymrštila jsem se do sedu, přitáhla si deku a nohama se odstrkovala tak dlouho, dokud jsem nenarazila do čela postele. Když se tak stalo, jen tak jsem tam seděla a s vyděšenýma očima sledovala co se bude dít dál.

"Nemusíš se mě bát Rose, já ti nic neudělám, ale asi ti dlužím vysvětlení..." Sklopil zrak se smutnýma očima.

"No, nebo se vykašli na vysvětlování a rovnou mě zabij!" Řekla jsem a na konci věty mi přeskočil hlas.

"Zabít tě? Proč bych to proboha měl dělat?" Zeptal se naprosto udiveným hlasem. "Vždyť já jsem tě zachránil, Rose. Proč bych to dělal, kdybych tě chtěl zabít?" Ptal se naprosto uklidňujícím hlasem, který mě vytáčel.

"Proč? já nevím proč!! Třeba sis to chtěl vychutnat a nenechat špinavou práci na autě!" Začala jsem na něj křičet. "Ale jestli máš jiné vysvětlení, tak prosím! Máš 3 minuty než zavolám poldy!" Než jsem to dořekla rukou jsem chytla mobil z nočního stolku a snažila se rozklepanými prsty vyťukat číslo.

Nebránil se a místo toho začal vysvětlovat.

"Víš Rose, na světě nejsou jenom obyčejní lidé. Je tu ještě jeden druh, který je tu už od pradávna... Můj druh."

"Dvě a půl minuty" Řekla jsem a dál na něj zírala.

"Náš druh vznikl díky bohyni Hekaté, která ovládala magii. Byla vyvrhel mezi bohy a tak sestoupila mezi lid, kde se snažila rozšířit svůj dar a sestavit tak armádu, se kterou by mohla porazit ostatní bohy a získat si tak své čestné místo. Armádu lidí sice vytvořila, ale Zeus ji zavrhl do podsvětí dřív než lidé byly zcela připraveni. Od té doby nás Hekate-jak mi si říkáme, stále ubývá a dalo by se říct, že jsme vzácní." Podíval se na mě pohledem očekávajícím pochopení.

"Jo jasně... volám poldy aby tě odvezly do blázince, protože todle je naprosto šílený!" Jakmile jsem to dořekla, Matthew akorát pohnul rukou a můj mobil se vznášel ve vzduchu jako by byl ve stavu bez tíže ve vesmíru. Kolem Matthewových ruk zase skákaly modré jiskřičky a já se divila, že mi nevypadly oči zděšením a údivem.

"Myslím, že takhle bude snazší mi uvěřit, ne?" Usmál se na mě, jakoby vůbec o nic nešlo.

"J-jo, to asi jo" Začal se mi klepat hlas, protože to co mi tady tvrdil, byla podle všeho pravda.

"Jak už jsem jednou řekl, Rose. Nemusíš se mě bát, nic ti neudělám. Já nejsem ten špatnej."