Co upředly Norny

Kapitola 6

Vyřezávám poslední runu do přívěsku z paroží, který pro ni potají ve volných chvílích vyrábím. Doufám, že díky němu pochopí mé vyznání i beze slov. Zavěšuji jej na koženou šňůrku a zastrkuji ho do kapsy.

Zvedám hlavu zrovna ve chvíli, kdy přichází z Larsova domu, kde léčila jeho pochroumaný kotník. Věnuje mi ten nejsladší úsměv, jímž se dotýká přímo mého srdce. Stoupnu si a chci jí vyjít v ústrety. Náhle však z pravé strany přibíhá jeden z mužů, kteří dnes stráží opevnění.

„Leif..." vydechuje. „On a jeho muži...blíží se ze západu."

Birtin úsměv zmrzne.

„Jdi do domu," nakazuji jí. Svému muži dávám pokyny, aby okamžitě roznesl zprávu po osadě, že jarl svolává všechny bojovníky.

Ženu se pro svůj štít, meč a sekeru.

„Půjdu s vámi," prohlašuje Birte a utahuje si koženou vestu.

„To nemůžeš. Budeš tu dávat pozor na Sigrun." Beru její tvář do dlaní a políbím ji na čelo.

„Nejsem děcko, aby mne někdo hlídal," vkládá se do toho teta a vleče meč a štít, které patřívaly její dceři Asdis, jež bývala vynikající štítonoškou.

Zavírám oči. Takhle jsem to nechtěl.

„Birte, prosím, nepřeji si, aby ses vystavovala nebezpečí," šeptám do jejích rtů a jemně se o ně otřu. Drtím v rukou její ramena a snažím se ji přesvědčit pohledem.

„Už jsem se rozhodla. Budu bojovat po tvém boku. Jako tvá věrná služebnice, můj pane."

Tak. V jediném momentu mi to vše vrátila. Obrátila proti mně mou vlastní zbraň.

Vplete mi prsty do vlasů a přitahuje si mne pro poslední hluboký polibek. Odtrhává se, bere si ze Sigruniných rukou meč a štít a hrne se ze dveří, abych jí nestačil jako její pán rozkázat, že musí zůstat.

***

Proklouzneme bránou dřevěného opevnění a vyrážíme za ochranný val. Máme v úmyslu za každou cenu zabránit tomu, aby Leif pronikl do osady.

S bojovným řevem se vrháme proti nájezdníkům. Snažím se nespustit plavovlasou dívku z očí, ale v bitevní vřavě to jde ztěžka a musím se soustředit i na protivníky. Stačím si jen všimnout, že ještě krátce sepjala svá předloktí a se zavřenýma očima pronesla nejspíš modlitbu k bohům. Kéž by je dokázala naklonit na naši stranu.

Soupeř zasekává meč do mého štítu a já mu jej s jeho pomocí vypáčím z ruky. Zasazuji mu jednu přesnou ránu sekerou do krku. Můj vetchý soused Nils jde k zemi po zásahu kopím. Alespoň si splnil sen a padá v boji. Nechť jej Valhalla přivítá. Odrážím další útok a můj štít praská.

Berserk Svend ze sebe strhává oblečení. Jizvy od popálenin, které utrpěl kvůli tomu, jak jej ode mne Birte během oslavy Lithy odstrčila, má ještě nevybledlé. To mu však nebrání, aby se vrhl do boje jako šílený a masakroval vše, co mu zkříží cestu.

Má Birte bojuje jako divá šelma. Někdy mám pocit, že do ní bohové vážně vlévají sílu a ona ji jen skrze sebe používá jakožto jejich nástroj. Ohání se mečem i štítem. Zrovna se proti ní rozeběhl chlap jak hora. Zatají se mi dech, když podklouzne a projede pod jeho nohama. Mrštně vyskočí a než se muž naděje, bodne jej zezadu. Očividně to tak plánovala.

Věřím jí. Věřím jejím schopnostem. Doufám, že je pod ochranou bohů. Ale nemohu se na to spoléhat.

Hrudí mi projede svíravý pocit. Dal bych za ni život. Jenže nechci, aby ona dnes položila ten svůj. Konečně si to přiznávám. Miluji ji jako nic na světě. A chci, aby žila. Ať už se mnou, nebo beze mne. Ale dál už ji nemůžu vlastnit. Musím ji nechat jít.