Co upředly Norny

Kapitola 1

Promnu si namožené rameno. Těch ran mečem i sekerou dnes padlo z mé strany hodně. Jenže když si Leif nedal pokoj, musel prostě dostat za vyučenou. Snad ho teď chvíli přejde chuť na další výpady na naše území. Na moje území.

Desetinu kořisti, která připadne osadě, už jsme dali stranou. Bude potřeba opravit ochranný val. A některé lodě by snesly nové plachty. To je vždycky nákladná položka. Zbytek se rozdělí mezi bojovníky. Stejně, jako zajatci. Někdo možná uvítá nové nevolníky. Ostatní můžeme prodat.

Na druhém konci velké síně už jsou připraveni. Jakožto jarl mám právo výběru jako první. Nikoho nového vlastně nepotřebuji. Domácnost mi vede a nevolníkům velí vdova po mém strýci. Ale zvědavost je silnější. Chci vidět, co Leifova osada vydala za poklady.

Vzali jsme jen pár žen a větších dětí, které už zastanou práci. Spíše pro výstrahu Leifovi. Všichni tu teď pod dozorem mých mužů klečí. Někteří se sklopenými zraky. Jiní se vzdorem v očích. Další plačky. Začínám s prohlídkou na pravé straně. Nijak zvlášť mne to nezajímá, ale ruší mne druhá žena od konce. Je vzpurná. Olaf má co dělat, aby ji udržel na kolenou. Přejdu na druhou stranu až k ní.  

„Nepatřím sem," syčí nenávistně. Jistě, to si myslí všichni.

Uchopím ji za bradu a přiměju ji podívat se na mne. Oči mají barvu tmavého lesního medu a ve zlatých vlasech jako by se odráželo zapadající slunce. V jejím pohledu čtu zuřivost.

„Jak se jmenuješ?"

Vzdorovitě semkne rty a pohodí hlavou, aby se vymanila z mého sevření. Dívka vedle ní vzlykne. Uchopím ji znovu a pevněji.

„Na něco jsem se ptal. Tvoje jméno?"

Mhouří oči a jedním koutkem pozvednutým jako by se mi vysmívala.

„Birte...prosím," šeptne pofňukávající děvče. Zlatovláska ji sjede naštvaným pohledem.

„Takže Birte, hm? Dobře, půjdeš se mnou," vytáhnu ji na nohy. Pokusí se mi vytrhnout.

„Nepatřím sem," drtí znovu mezi zuby, když ji vyvádím z velké síně.

***

Dovléct ji do mého domu dá víc práce, než jsem čekal. Vypadá křehce, ale je divoká a odmítá se podmanit. Zavírám dveře a rozvazuji jí ruce. Zápěstí má celá sedřená, jak se snažila vyprostit.

„Pusť mne odsud," vyprskne na mne jako divoká kočka.

„Kdepak, teď jsi moje," zazubím se na ni. Její vzdor mne rozčiluje a baví zároveň.

„Co se tu děje?" ozve se z kuchyně hlas a přichází teta Sigrun. „Kdo je to?"

„Birte, naše nová otrokyně."

Sigrun spráskne ruce a zkoumavě si dívku prohlíží.

„Už dvě máme. K čemu bude další?"

„Kdo ví," pokrčím rameny, „tuhle si třeba nechám do postele."

Rozzuřeně vykřikne a pokusí se mne uhodit. Chytím její ruku dřív, než stačí dopadnout. Bolestně sykne, když sevřu její poraněné zápěstí. Přitáhnu si ji blíž.

„Svému osudu stejně neunikneš," šeptám jí výhružně do tváře.

„O mém osudu nerozhoduješ ty. Ten mají ve svých rukou bohové a Norny. Nech mne odejít, dokud máš čas," odporuje mi.

„Něco se mi na ní nezdá," vrtí Sigrun hlavou a s povzdechem odchází zpět věnovat se vaření.  

Nevím, co by se jí nemělo pozdávat. Je překrásná. Dokonalá. Až na tu její vzpurnost. Ale i ta se dá zlomit. Musím si zatím promyslet, co s ní. Uchopím ji za paži a vedu ven. K domku, který obývají mí ostatní nevolníci. Stojí před ním vědro s čistou vodou. Omývám jí v něm obě zápěstí. Semkne rty a nevydá ani hlásky. Uvádím ji dovnitř.

„Zatím budeš tady, dokud pro tebe nepošlu. Pokus se utéct, najdu si tě a dovleču zpět. Dělej hlouposti a ztrestám tě, Birte."

Všimnu si mlsných pohledů mých dvou mužských nevolníků.

„A vy...opovažte se jí jen dotknout a uřežu vám koule."

Výrazy v jejích tvářích se promění. Vědí, že nežertuji.

***

Nechávám ji otrokyní Hildou přivést zpět do domu. Znovu se mi při pohledu na ni zatají dech. Pokynu Hildě, že může odejít. Nelibostí nakrčí nos a věnuje ženě pohrdavý pohled.

Přistoupím k ní. Medově zlatavé oči zúží do štěrbin a nenávistně si mne přeměřuje. Nedá mi to a musím se nad tím pousmát, což ji zřejmě provokuje ještě víc.

„Takže jsi stále nepřišla k rozumu?"

„A ty?" opáčí nezdvořile. „Stále mi odpíráš navrátit svobodu?"

Přistoupím až těsně k ní. Pohladím ji po tváři. Ucukne.

„Jsi moje odměna za nájezdy, které jsme museli snášet od Leifa," šeptám jí důrazně u ucha.

„Je mi jedno, co mezi sebou s Leifem máte. Já nepodléhám nikomu. Nikomu nepatřím."

Uchopím lehce její hrdlo a pod rukou cítím zrychlený tep.

„V tom se právě mýlíš. Patříš mně. A já si můžu vzít cokoli."

Semkne svůj pohled s mým a opovržlivě pronese: „Jistě, že můžeš. Jenže ti to nikdy nepřinese takové potěšení, jako kdybys to dostal."

Pustím ji, jako bych se o ni popálil. Jak si dovoluje mi něco takové říct? Vzdoruje mi. Mně, jarlovi. Zajatkyně. Pouhá otrokyně. Mohl bych ji potrestat. Prodat ji. Vynutit si její poslušnost. Jenže něco na ní vážně je. Je jiná. Co je vůbec zač?

V očích jí vítězně zaplane. Pochopila, že zasela sémě pochybnosti.

„Sigrun!"

Teta se sem dovleče z kuchyně. Začíná mít čím dál větší problémy se zády.

„Birte bude sloužit v domě. Pomůže ti v kuchyni a s uklízením. Dej jí jakoukoli práci a neboj se ji prohnat. Když se unaví, možná ji ta drzost přejde."