Láska: v popisu práce

10) VY JSTE SPOLU?!

    Další den jsem vstával s dobrým pocitem. Mohl za to i fakt, že právě ležím s Colbym v jedné posteli.

    Otočil jsem se na bok, abych na něj pořádně viděl. Jeho bezstarostný obličej, když klidně spal.

    Takhle jsem ho sledoval ještě chvíli, než jsem se podíval na hodiny... 8:15 ? Vždyť nestíhám do práce. Rychle jsem vylezl z postele, při hledání mého oblečení jsem dokázal, tak třikrát zakopnout. Jsem to, ale šikovný co? Colbyho to muselo nepochybně vzbudit.

    Podíval se na mě s otázkou v očích, které si hned následně protřel.
    „Co se děje Same?" Zeptal se svým ranním chraplavým hlasem, po kterém by se podlomila kolena úplně každému.
    „Nestíhám do práce... To se děje." Řekl jsem udýchaně při oblékání mé košile. Colby se uchechtl a hned na to poplácal vedle sebe na postel. Nechápavě jsme ho sledoval. Vždyť je můj nadřízený, to jemu by mělo vadit, že jdu pozdě, ale on, vypadá místo toho úplně klidně.
Nechápu ho.
    „Asi si zapomněl kdo je tady šéf," uchechtl se nad mým chováním. Já nadzvedl jedno obočí a zpříma mu hleděl do očí.
    „Takže tobě nevadí, že přijdu pozdě do práce ale sám mi do e-mailu napíšeš, že nesnášíš nedochvilnost?" Ukončil jsem svůj kratší monolog.
    „Pravidla se lehce mění, navíc si asi zapomněl, že si teď můj přítel... Nevadí mi, když přijdeš pozdě do práce pouze..." Zastavil se.
    „Pouze co?" Pobídl jsem ho k mluvení.
    „Pouze pokud budeš v mé přítomnosti," ukončil větu s drobným úsměvem na jeho tváři.
    „To znamená, že pokud přijdu do práce pozdě kvůli tobě, nevadí to? Ale pokud bych přišel pozdě kvůli jinému důvodu, vadí to?" Zeptal jsem se nechápavě.
    „Přesně tak." Řekl jako by nic.
„Nepříjde ti to vůči mě trochu nespravedlivé?" Zeptal jsem se s rukama pohybujícími se v nechápavých gestech.
    „Ani ne, varoval jsem tě, že budu více dotěrný, chci tě zkrátka hlídat," ušklíbl se a po dlouhém sezení vstal z postele.

    Já na něj celou dobu nechápavě a zároveň okouzleně koukal. V prvním důvodu bylo jeho nepochopitelné chování vůči mně a v tom druhém, jeho dokonalé tělo. Ano i v této divné situaci dokážu myslet na jeho tělo a jeho dokonalé svaly, tetování a.... No fajn stačí.

    Uraženě jsem odkráčel pryč z místnosti. Samozřejmě jsem odešel do kuchyně, abych si dal něco k jídlu a hned odešel. Chci být na Colbyho naštvaný, ale jeho přítomnost mi to nedovoluje.
Proto jsem si vzal první věc co jsem našel a rychle odešel z domu. Momentálně mi je jedno jestli bude Colby naštvaný. Musím mu ukázat svůj nesouhlas.

***

    Do práce jsem došel v 8:55. Choval jsem se přirozeně, aby mě tolik nepodezřívali. Nathali jsem naštěstí nepotkal, takže jsem rovnou vešel do výtahu, kde jsem zmáčkl nejvyšší patro. Došel jsem ke svému pracovnímu stolu.

    Jako obvykle jsem začal dělat co mám a to bez náznaku jakékoliv znechucené grimasy mého obličeje, nad myšlenkou Colbyho názoru.

    Zabzučel mi mobil. Došlo mi, že je to Colby, ale ignorovat ho je jediné dobré řešení, jak mu ukázat, že nejsem jen jeho. A že se můžu bavit s kým chci.

***

    Sedím na židli a rozhlížím se po pracovně. Dodělal jsem vše, co jsem musel a momentálně si dával pauzu.
    „Same! Můžeš prosím, na chvíli sem?" Zavolala na mě podle hlasu Jane.
    „Jistě!" Zvolal jsem na zpět a v rychlosti vypnul počítač.

    Zvednul jsem se že židle a vydal se za Jane.
    „Promiň, že tě otravuju ale potřebovala bych, aby si to tady za mě převzal..." Ušklíbla se na mě. Já samozřejmě nechápal proč bych měl, takže není divu, že má první otázka zněla: „Proč?"