Láska: v popisu práce

12) TAHLE NOC, BUDE JEŠTĚ ZAJÍMAVÁ

    Ráno jsem vstal až kolem deseti hodin. Byl jsem rád, protože jsem se celý týden pořádně nevyspal a tohle mi vážně bodlo.

    V mé hlavě se pořád objevovala myšlenka na minulou noc s Colbym. Mohl jsem být teď s ním, kdyby se to nepokazilo.

    Přestal jsem na to myslet a raději se zaměřil na to, co koupím Lucasovy jako dárek. Už dlouho jsem dárky nekupoval a pro člověka, kterého neznám tak dobře, už vůbec ne.

    Oblékl jsem si normální oblečení na ven, které se skládalo z obyčejné mikiny a kalhot a rozešel se do obchodu, který byl nedaleko mého domu. Myslím, že kvalitním vínem nikdo nikdy nic nezkazil.

    Po pár minutách jsem došel do obchodu a hned se začal dívat na vína. Co by mu tak mohlo chutnat? Červené? Bílé? Růžové?

    Nějakou chvíli jsem přemýšlel, než jsem zvolil variantu vzít polosuché bílé. Sám jsem ho měl a vím, že je dobré, tak proč by mu nechutnalo?

    Koupil jsem ještě nějakou sladkost, aby se neřeklo a vše dal do tašky. Ještě mám půl hodiny čas. Rychlejším tempem jsem se rozešel na danou adresu. Převlékat se nebudu, myslím si, že vypadám obstojně, ačkoliv jsem měl pouze mikinu a obyčejné černé kalhoty.

    Po pár minutách jsem došel na adresu a lehce se pousmál, když jsem uslyšel hlasitou hudbu linoucí se od pozemku Lucase. Pokusil jsem se zazvonit, ale se zjištěním, že to nemá cenu jsem usoudil, že bude lepší raději vejít a orientovat se podle sluchu.

    Vešel jsem do domu a rozhlédl se zdali třeba někoho nepotkám. Pro mou smůlu byl dům prázdný a já tak musel opět zapojit své smysly a jít podle svého sluchu.

    Konečně jsem došel do místnosti, ve které jsem objevil Lucase i s dalšími mými přáteli.
    „Same! Už jsem se bál že nepřijdeš,” podíval se na mě Lucas a hned se za mnou rozešel.
    „Dělalo mi problém zorientovat se ve tvém domě, ale jo, přišel jsem!” Usmál jsem se na něj. Úsměv mi pobaveně oplatil a chytil mě za ramena a rozešel se k ostatním.
    „Ahoj Same!...” Hodlia na mě úsměv Vanessa a hned po ní i Jane s Davem.
    „Ahoj,” opětoval jsem pozdrav a na všechny se podíval.
    „Takže už můžeme začít oslavovat nebo ještě na někoho čekáme?” podívala se na Lucase Vanessa s jasným očekáváním, kdy mu bude moct předat svůj dárek.
    „Noo... vlastně čekáme ještě na jednoho hosta.” ušklíbl se Lucas, jakoby snad něco plánoval, a pak hodil pohled na Jane, které na tváři pohrával úplně stejný úšklebek.
    Musím přiznat, že v tuto chvíli by se jich člověk bál. Vypadali jako dva sériový vrazy, co se chystají všechny zabít. Jediné, co ve mě vyvolávalo klid byl fakt, že jsou to mí přátelé.
    „Fajn a na koho teda ještě čekáme?” Směřovala svou otázku stále na Lucase Vanessa a už sama vypadala, jakoby to z něj měla dostat násilím. Lucas se na ni podíval a pokrčil rameny s jasnou větou, která mě šokovala více než jsem vůbec čekal.
    „Pana Brocka,” pousmál se jasně. Vanessa pootevřela šokovaně pusu a přiznávám, že já od toho taky nebyl daleko.
    „P-počkat ale proč?” Nechápavě jsem tentokrát vyzvídal já.
    „Noo... napadlo mě ho pozvat, když jsem se dozvěděl jednu informaci,” mrkl na mě a usmál se.
    Lehce jsem zčervenal, jelikož jsem nemusel dlouho přemýšlet o jakou informaci šlo. Samozřejmě, že ta blonďatá bestie musela vše vyžvanit. Ještě k tomu po tom, co jsem se s Colby úplně nepohodl. To tu s ním budu muset vydržet tak dlouho?!

    Lehce jsem znervózněl nad touto myšlenkou a svůj pohled stočil na Jane, která se výherně usmívala. Já naopak měl k úsměvu daleko. Místo toho jsem se na ni zamarčil a dával ji tak jasně najevo, že ji každou chvíli udusím.