V mém bytě straší

2.

Svalila jsem se na gauč s myšlenkou odpočinku. Pustila jsem si televizi a koukala na seriál. Potom jsem si uklidila a když jsem uklízela ložnici otřásla jsem se.

Probudím se. Jsou 3 ráno. A na balkoně vidím temnou postavu. A druhý den zase klauna. Jakou ti dva mají spojitost ?

Brr. Asi jsem měla jako dítě divokou představivost.

Šla jsem si radši udělat k večeři míchaná vajíčka. Přidala jsem si k tomu i ledový salát a mrkev, což moc lidí nedělá ale mě to tak chutná. Večer před spaním jsem si ještě četla, kniha nesla název 100 a jeden muž, jednalo se o detektivku. V 9 jsem ale knihu odložila a šla spát, byla jsem fakt unavená.

Slyším šustění, co to je ? Chci se probudit, ale nemůžu otevřít oči. Když se mi to konečně podaří a já se zvednu do sedu nic neslyším. Když už se chystám znovu usnout, zaslechnu to znovu. Jde to z haly !!! Že by zloděj ? Vzala jsem si telefon do ruky, rozsvítila ho a šla s ním pomalu do haly. Schovala jsem se za roh v obýváku a opatrně si posvítila do chodby. Nikde nikdo. Zvláštní.

Vejdu do chodby a zvuky se znovu ozvou. Přeběhne mi mráz po zádech když se mi v hlavě usadí vzpomínka

Slyším šustění, jdu do haly a přede mnou temná postava, pomalu se blíží ke mě a pak zase zmizí.

Ne to spolu nemůže souviset. Zvuky ale neustávají. Se strachem vběhnu do ložnice, zakryju se pod peřinu a usnu.

Nad ránem zaslechnu ty zvuky zase, opět jdu do chodby. Najednou jsou ty zvuky všude okolo mě. Běhají kolem mě a nezávratně se blíží. Zamotala se mi z toho hlava, opřela jsem se o stěnu a svezla se po ní až na zem. Tam nevím jak se to stalo, ale usnula jsem.

Ráno jsem se vzbudila a vedle mojí ruky ležel telefon. Hodiny ukazovaly
9:00. Sakra. Zaspala jsem, jaktože mi nezvonil budík ? Sakra, sakra. Šéf mě zabije. Okamžitě jsem vyrazila do práce.

Když jsem tam přišla šéf si mě odvedl do svojí kanceláře.

"Proč jste dneska přišla pozdě Elis"?

"Já, já se omlouvám, nezvonil mi budík, omlouvám se".

Byla to chabá omluva, ale nic lepšího jsem neměla.

"Dobrá, dám vám ještě šanci, chci aby jste dneska pracovala na 100%, jestli to tak nebude víte co vás čeká".

"Ano jistě pane".

"Dobrá už běžte".

Poděkovala jsem, odběhla se převléct. Jak jsem ale tak obsluhovala v hlavě mi znovu zazněly ty divné zvuky. Byla jsem z toho rozrušená a nesoustředěná. Byla jsem nervózní a bála jsem se. Můj šéf si toho všiml a odvedl si mě k sobě opět do kanceláře.

"Máte padáka".

"Cože"?

"Slyšela jste dobře, běžte si sbalit věci.

"Ale proč"?

"Jste nesoustředěná, ve stresu a rozrušená".

"Omlouvám se, já.."

"Vaše osobní důvody mě nezajímají Elis, soukromí si netaháme do práce. Říkal jsem vám co vás bude čekat jestli nesplníte moje požadavky".

"Ale já tu práci potřebuju".

"To mě mrzí, ale u mě už práci nehledejte, nenajdete ji tu".

Pokývala jsem hlavou a odešla do šatny sbalit si věci. Tam jsem se rozbrečela.