V mém bytě straší

7.

Ne, nesmím utéct. Musím ho zabít, problesklo mi hlavou. V hlavě se mi zrodil plán. Dost chabý, ale co jiného můžu dělat. Vzala jsem z kuchyně nůž a čekala. Když rozrazil dveře koupelny řízla jsem ho do břicha a než se stihl vzpamatovat, chytla ho za krk a kopla kolenem do břicha. Takhle jsem ho posouvala až do obýváku směrem k zrcadlem prosklené vitríně. Zabit podruhé. Na stejném místě. Ale někým jiným.

Místo kde se nacházel ho překvapilo a já ho strčila do vitríny, jeho hlava proletěla sklem a sklo se roztříštilo. Chytla jsem ho pod krkem a chtěla mu podříznout hrdlo, on sebou ale škubnul a já mu rozřízla hrudník.

Složil se na zem, opřel se o křeslo a splašeně dýchal. Jeho rána se otevřela a jeho velké pumpující srdce bylo celé černé, kouřové. Pumpovalo, ale trhaně. Jak může pumpovat když je mrtvé? Stejně logické jako to že je tu jeho tělo. Bodla jsem ho vší silou do srdce. Řval bolestí, šil a trhal sebou, poté utichl.

Sedla jsem si zpátky s vytrhnutým nožem v ruce. Zabila jsem ho. Ale notak Elis, vždyť už byl mrtvý.

Chvilku jsem tam jen tak seděla a koukala na jeho tělo, věděla jsem co musím udělat. Jakmile jsem se ale těla dotkla jako kouzlem zmizelo. Rozplynulo se ve vzduchu.

Zažila jsem toho od nastěhování zpátky hodně, teď už vím že ty zážitky z dětství byly skutečné. A že to nebyl pouze výplod mojí fantazie. Jsem prostě citlivá osoba, co dokáže vnímat věci mezi nebem a zemí. Tohle jsem o sobě věděla vždycky a teď se mi to potvrdilo. Jsem spiristka.

PS: spiristku jsem si vymyslela (je to osoba co vidí duchy)