Znepokojivé povídky

Vteřiny

Co jsem za svůj život vlastně dokázala? Dobře, dostala jsem se na střední a udělala maturitu. To je toho. To v dnešní době dokáže skoro každý. A dál? A dál? Nic! Žádné koníčky, žádný talent. Jsem úplná nula, nicka a bez vyhlídek na to, že by se to někdy mělo změnit. Udělala jsem dobře.

Jo, Lukáš mě možná měl rád, ovšem jenom do chvíle, než si našel hezčí, zábavnější. A já to chápu. Já vím, že nejsem ani jedno, ani hezká natož pak zábavná. Tak proč by se mnou někdo chtěl být, že? Proč by se mnou někdo ztrácel čas, když na každém rohu potká někoho lepšího.

Otec měl pravdu, když si tehdy myslel, že už spím, a v obýváku se mámě svěřoval, že vždycky chtěl mít hezkou dceru, ale takhle prý aspoň nemusí strach, že mě někdo znásilní. Jo, to bylo fakt moc hezký slyšet ve dvanácti od vlastního otce.
Sama jsem to už samozřejmě moc dobře věděla. Věděla jsem, že jsem divná a hnusná. Takže ano, měl pravdu. Ale slyšet to od něj? Slyšet, jak to říká někdo, koho miluješ a ke komu vzhlížíš? Ta bolest se vlastně ani nedá popsat. Možná bych použila slova jako zrada, beznaděj, rozervané srdce. Stejně bych tím ale nikomu nepřiblížila ten pocit, jaký jsem tehdy cítila. Tu noc jsem neusnula ani na vteřinu. Jen jsem si pod hlavou sem a tam otáčela naskrz promáčený polštář.

Asi ano. Asi tohle byl ten první zlom. I do té doby jsem si nevěřila a nelíbila jsem se sama sobě. Ale od té chvíle jsem sebou začala dočista pohrdat. Nenáviděla jsem se. Ve škole jsem úplně cítila, jak se mi ty posměšné pohledy lepí na záda a přitom mi v uších rezonoval hlas mého otce. Jako by tam za mnou někde seděl taky a smál se mi s ostatními.

A máma? Nevím. Neslyšela jsem, že by se mě tenkrát v obýváku u otce kdovíjak zastávala. Jen cosi nesrozumitelného zamumlala. Myslela si to o mně taky? No jasně, že myslela. Musela si to myslet, má přece oči. Několikrát jsem se jí chtěla na rovinu zeptat a potvrdit si to, ale nikdy jsem k tomu nenašla odvahu. Vlastně jsem to nepotřebovala. Takhle jsem si mohla naivně představovat, že na celém světě možná existuje alespoň jeden jediný člověk, který mnou neopovrhuje a který mě má rád skutečně takovou jaká jsem. Třeba jo, kdoví.

Pak se najednou všechno převrátilo vzhůru nohama. Lukáš, první láska. Něco, o čem jsem byla skálopevně přesvědčena, že mne nikdy nepotká, se mi najednou skutečně dělo.

Často jsem si chodívala pro točenou zmrzlinu do té červeno-modré budky na náměstí. Jednou o prázdninách tam za páčku pod nápisem „čokoládová", „vanilková" a „míchaná" tahal takový milý kluk. Byl tam na brigádě a vždycky, když mi přes pult podával velkou míchanou, moc hezky se na mě usmál. Já jsem se pokaždé uculila, poděkovala a rychle jsem od tam spěchala pryč. Rychle, než mě začaly napadat nějaké fantasy příběhy o tom, jak jej chytím za ruku a dovedu ho do parku naproti, kde potom budeme v těsném objetí sedět na lavičce a povídat si.
„Usmívá se na tebe, protože musí. Přikázali mu chovat se hezky, aby se k němu lidi vraceli a on prodával víc zmrzliny," vyškubla jsem vždy zavčas sama sebe ze svých absurdních utopických představ.

Jenže jednou, když už se chýlil srpen ke konci a já si k němu přišla pro jednu míchanou, podával mi ji bez sebemenšího náznaku úsměvu ve své tváři. Namísto toho vypadal divně, nervózně, prostě úplně jinak než jindy.
„Už ani on se nedokáže přetvařovat," pomyslela jsem si okamžitě a sklesle si od něj převzala přeplněný kornout.
„Nezašla bys do kina?" uslyšela jsem jeho hlas, když už jsem k němu stála zády.
„Na koho to mluví?" přemítala jsem a ze zvědavosti, kdo je ta jeho vyvolená, jsem se ohlédla přes rameno, jen abych zjistila, že hledí přímo do mých očí.

V ten okamžik jsem zřejmě poznala, jak se musí cítit papiňák s ucpaným ventilem těsně předtím, než exploduje a vymaluje svým obsahem celou kuchyni. Ve spáncích jsem ucítila tak silný tlak, že jsem nepochybovala o tom, že stejně tak vybouchne i má hlava. Současně s tím si mé srdce střihlo krátký úsek svého nepřetržitého tlukotu ve zběsilém prestissimu. Nevím, jak je to možné, ale neomdlela jsem.