Znepokojivé povídky

Pan Rímoraj (část třetí)

~ Osoba ~

Pan Rímoraj se ocitl na podivném místě. Kolem něj se do nedohledna rozprostírala pustá hornatá krajina. Teplý vzduch svištěl okolím a zvedal prach z popraskané půdy. Otočil hlavu doleva a všiml si, že nedaleko něj stojí postava oděná v dlouhém rouchu s kapucí přes hlavu. Opatrně vykročil směrem k ní. Když se blížil všiml si, že všudypřítomný vítr nemá na postavu žádný účinek. Její háv visel nehybně, jako kdyby stála v naprostém bezvětří.

„Kde to jsem?" zeptal se pan Rímoraj.
„Ale no tak. Kde si myslíš, že jsi?" odpověděla postava a pan Rímoraj nedokázal rozeznat, zda jde o ženský či mužský hlas.
„To opravdu nevím. Nečekal jsem, že to bude skutečně fungovat," odpověděl rozpačitě pan Rímoraj a škrabal se přitom na zátylku.
„Jsi tam, kde jsi byl prve. Jsi na Zemi," pověděla postava.
„Ach tak. Ani jsem nebral v úvahu možnost, že bych mohl být na jiné planetě," uchechtl se pan Rímoraj. „Dobrá, jsem tedy na Zemi. Ale kde přesně? Nikdy jsem žádné podobné místo neviděl," tázal se dál pan Rímoraj.
„Ptáš se špatně, Rímoraji," pravila postava.
„Dobře... Takže očividně znáš mé jméno," řekl pan Rímoraj a poškrabal se na nose. „A já se ptám špatně. Hmm. Jak se mám tedy ptát správně?"
„Neptej se, kde jsi. To přece víš. Jen se rozhlédni," postava rozhodila rukama.

Pan Rímoraj se začal soustředěně koukat po okolí, po chvíli však začal kroutit hlavou. „Nevím. Opravdu to místo nepoznávám," chytil se za bradu. „No," pokračoval, „když už ty znáš mé jméno, jak mám říkat já tobě?"
„Podívej se přímo před sebe. Co tam vidíš?" podněcovala postava pana Rímoraje k větší pozornosti.
„Jak se zdá, své jméno mi sdělit nechceš. Budu ti tedy říkat Osobo."
„Co tam vidíš?" opakovala naléhavě postava.
„Jak říkám, nevidím tam nic zvláštního, Osobo."

Pan Rímoraj chvíli civěl na úpatí holých hor před sebou.
„Vidím jen nějaké pusté hory. Nechápu, proč bych měl vědě..." náhle se zarazil a vytřeštil oči. Začal se okolo sebe rychle rozhlížet, až se mu z toho trochu zamotala hlava.
„Panebože, to je..." pan Rímoraj zůstal zírat s pootevřenými ústy.
„Pane kdo?" zeptala se Osoba.
„Ale nic," mávnul rukou pan Rímoraj. „To se jenom tak říká, nebo alespoň říkávalo. Osobo, už vím, kde jsem. Neměl jsem se tě ptát, kde to jsem, ale kdy, že ano? Skokmašina neskáče jen z místa na místo, ale i napříč časem. To přede mnou je Liščí průsmyk. Jsem doma, ale vše... úplně všechno je pryč." Pan Rímoraj se posadil na velký kámen a sklopil zrak. „Co se to stalo?"
„Čas," pověděla Osoba.
„Takže všechno je pryč? Všichni?"
Postava bezhlesně přikývla.
„Ale proč? Jak?"
„Není žádné proč. Jednoduše jen čas."

Pan Rímoraj znovu vzhlédl a kroutil hlavou.
„Takže k tomuto vše směřuje, k takovému konci?"
„Tohle není konec, Rímoraji. Není žádný konec," pravila Osoba.
„A kdo jsi sakra ty?" pan Rímoraj zvýšil hlas. „Co tady děláš? Vždyť tu vůbec nic není!" 
„Já tu ve skutečnosti nejsem."
„Tak kde tedy jsi? Jsi něco jako bůh? Všudypřítomná síla?"
„Ach, Rímoraji. Ty nechápeš vůbec nic."
„Nechápu? Už mám dost těch tvých hádanek! Tak mi to vysvětli a přestaň s tou svojí otravnou mystičností!"
„Tak se mě ptej správně," odvětila poklidně Osoba.

"Dobře, dobře. Tak já se tě teda budu ptát správně," prohodil uštěpačným tónem pan Rímoraj. "Pouč mě prosím o věcech, kterým opravdu nerozumím," zvedl hlas a zachmuřil se. „Vysvětli mi, proč po celé planetě umírají nevinní lidé na všemožné nemoci. Čím si to zasloužili? Jen si vem, kolik dobrých lidí jsem nedokázal zachránit já, a to je jen pouhý zlomek. Proč lidé umírají hlady, ve válkách a kdoví na co všechno? Proč je na světě tolik bolesti? Tak třeba tohle skutečně nechápu. Tak se ukaž. Jaký to má smysl?"