Znepokojivé povídky

Cesty do Irie

Edmund a jeho životní láska Edita právě převzali klíč se zlatým přívěskem ve tvaru lískového oříšku, na jehož povrchu bylo vyryto číslo 19. Ačkoliv ještě nebyli oficiálně sezdaní, Edmund o Editě vždy přemítal jako o své druhé, neoddělitelné polovině a věděl, že stejně to cítí i Edit. Nepotřebovali žádný prsten ani zápis v občanském průkazu, který by hlásal něco jiného, než současné „svobodný“ a „svobodná“. Vůbec totiž nešlo o lež – byli spolu, byli nerozdělitelní, a přece svobodní. I navzdory tomuto společnému přesvědčení se Edmund rozhodl, že Editu o ruku požádá. Ne snad proto, že by měl pochybnosti ohledně její věrnosti, právě naopak. Věděl, že spolu stráví zbytek svého života, a proto chtěl jejich vzájemnou lásku patřičně oslavit dokud ještě oplývají mladím, a navždy tak provázat své E s tím jejím.

Ověšení zavazadly a taškami přecpanými nákupem vystoupali po točitém schodišti do prvního podlaží. S orosenými čely se dokolébali skrze dlouhou chodbu až ke dveřím označeným číslem 19. Edita, která měla ruce o něco volnější, je odemkla a oba vstoupili do překvapivě luxusního apartmá.

„Zrovna nejlevnější ten hotel nebyl, ale teď rozhodně nelituju toho, že jsem na ubytování trochu ušetřil ve prospěch toho krásného prstenu,“ pomyslel si Edmund. „Kolika často i dvakrát dražšími apartmány, které tomuto nesahaly ani po kotníky, jsem se musel prohrabat, než jsem narazil na tento. A ten hotel navíc stojí na tak krásném a klidném místě. No lépe jsi snad vybrat nemohl,“ plácal se v duchu Edmund po vlastních ramenou. „Prsten!“ přišlo mu náhle na mysl a v ten stejný okamžik upustil na podlahu v předsíni všechna zavazadla, jež ho do té chvíle obtěžkávala. Na skříňku u vchodových dveří odložil svůj mobil, který z nějakého neznámého důvodu držel v ruce celou cestu od recepce, kde z něj obsluze hotelu diktoval heslo rezervace.

„Nechal jsem ten prsten v autě v palubní přihrádce,“ uvědomil si a promnul si čelo. „Věřím, že parkoviště takového hotelu nejspíš bude pod patřičným dohledem, ale raději nebudu nic pokoušet.“
„Edit, jenom si ještě skočím do auta. Nechal jsem si tam cigára,“ zavolal na Editu, která už s obdivem obhlížela přepychové zařízení obývacího pokoje a směřovala dále k ložnici.
„Vždyť jsi teď dokouřil,“ podotkla, nahlížejíc na něj zpoza jedné z vysokých skříní a předstírala, že jej za jeho závislost soudí. Hned nato se na něj však láskyplně usmála a rezignovaně mávla rukou. „No běž, prosím tě,“ uchichtla se a zmizela za rohem. „Já to tady zatím pořádně prozkoumám, je to nádhera.“

„Budu hned zpátky,“ křikl Edmund, než za sebou zabouchl dveře. Užuž chtěl vykročit zpět směrem k točitému schodišti, jímž se sem oba před chvílí vyšplhali, když si uvědomil, že zatímco parkovali za hotelem, zahlédl zadní prosklená vrata, u kterých byla na zdi přibita cedule s nápisem ÚNIKOVÝ VÝCHOD. Vzpomněl si na to, jelikož přímo před sebou teď spatřil zavřené dveře, nad nimiž visela cedule se stejným nápisem.
„Jestliže jde o únikový východ, ta vrata dole musí být odemčená,“ pomyslel si. „Přece nebudu zbytečně obcházet celý hotel, když můžu jít tudy a vyjít z budovy přímo u auta.“

Jak očekával – za dveřmi bylo jen obyčejné betonové schodiště. Vydal se tedy po něm a sestoupil hned o dvě podlaží, neboť hotel stál ve svahu, a vchod z parkoviště se tak nacházel o patro níž, než hlavní vstup. Otevřel dveře a ocitl se v jakési oválné společenské místnosti.  Světlo do ní pronikalo jen malým okénkem nad dveřmi na protější straně.

Stejně jako jejich apartmá překypovala místnost velkým přepychem. Nacházelo se tu mnoho stolků z černého skla, z nichž některé doplňovaly židle se sametovými potahy a s pozlacenými opěradly, zatímco jiné byly o něco vyšší a stály osamoceně. U zdi se skvěl krásný klavír značky Steinway & Sons z ořechového dřeva se zavřeným víkem. Strop byl osázen několika velkými, křišťálovými lustry, zatímco leštěná parketová podlaha elipsovité místnosti byla ve své ose potažena dlouhým, ručně vázaným, perským kobercem.
Edmund nevěnoval těmto detailům zvláštní pozornost, jelikož neměl nejmenší představu o tom, jakou hodnotu všechny ty věci ve skutečnosti mají. Přesto však na něj působil celý ten prostor nesmírně honosným dojmem.