Znepokojivé povídky

Procitnutí

Stojím na travnatém pahorku, kolem mě poletují mrtvé listy. Je podzim. Jsem na modré planetě. Zdá se jako bych byl na Zemi, ale Země to není, myslím. Mám zvláštní pocit, znám to tu, přestože jsem na tomto místě nikdy nebyl. Ohlédnu se a vidím město. Poklidně žije. Zakloním hlavu a spatřuji slabě svítící hvězdy. Stmívá se.
Na obloze vidím i velkou rudě žhnoucí planetu. Nejsem na Zemi.

Kráčím a město se přibližuje. Přátelé na mě čekají nedaleko, dále jdeme spolu. Cítíme příchod něčeho... něčeho, ale nevíme... Sedíme na lavičce pod stromem v parku, tuším, že je to bříza. Vzduch je vlhký a teplý. Příliš nemluvíme. Nejspíš bude pršet, ale ne hned.

Mluvím se svým otcem, není ale s námi v parku. Říká mi, že je na rudé planetě. Je tam s ním i ona. Neznám její jméno, vybavuji si jen její tvář. Snaží se nás varovat. Musíme u sebe mít ten přístroj, za každou cenu. Přístroj? Zjišťuji, že jej držím v ruce a hovoříme skrze něj. Připomíná prastarý mobilní telefon. Až sem vtrhnou, musíme ho mít prý zapnutý. Kdo? Diktuje mi čísla správné frekvence. Ukládám je do své paměti. Ptám se znovu.
Kdo?
Není čas, mějte jej u sebe. Spojení se ztrácí. Je naprosté ticho.

Sedíme na lavičce a na hřbet ruky mi padá první kapka deště. Chvíli příjemně studí, potom se ohřívá a klouže do trávy. Nyní mlčíme a zíráme si navzájem do očí. Je už trochu chladněji. Je tma, je pozdě. Spát nejdeme, dnes ne. Čekáme. Silně prší a my stále sedíme.

Náhle se rozsvěcuje se obloha. Mraky se rozplývají do ztracena. Přestává pršet. Světlo je oslňující a my si zakrýváme oči dlaněmi. V hrůze se schováváme pod strom, je to skutečně bříza. Do okolí se rozlévá hlasitý zrnivý zvuk, je stále hlasitější. Světlo ohromně září, mizí všechny stíny. Je jasněji než v poledne za letního slunného dne. Tma.

Probouzím se. Jsem stále v parku a sedím zády opřený o strom. Rozhlížím se, jsme tu všichni čtyři. Sahám si na spánky a cítím chladný kov. Pozorněji si prohlížím své kamarády. Mají to všichni. Kovové široké kroužky zarostlé ve spáncích. Znovu si prohmatávám své spánky, necítím žádnou bolest. Zjišťuji, že je den, zřejmě chvíli po poledni. Na obloze visí slunce a velká rudá planeta ve tvaru půlměsíce. Snažím se vzpomínat. Vybavuji si oslňující záři a ten nelidský obličej. V hlavě se mi rozeznívá silný zrnivý hluk a paralyzuje mě elektrický šok. Cítím nesmírnou bolest. Po chvíli vše ustává.

Přemýšlím. Ano, pokoušel jsem se rozpomenout. Na co? Nyní se mi ale vnucuje naléhavá myšlenka. Už nevzpomínej!
Vidím dva z kamarádů, jak se v křečích svíjí na zemi. Oba se drží za spánky. I třetí kamarád teď padá na kolena, divoce se kroutí. Přispěchávám jim na pomoc, nezmůžu ale nic. Přestávají se vrtět. Vyměňujeme si vyděšené pohledy plné otázek. Po potlačení vlastní neodbytné myšlenky se odhodlávám znovu vzpomínat. Opět vidím záři a velký obličej. Skrze spánky mi probíjí elektřina a v uších mi řinčí hlasitý praskavý zvuk. Hlavou mi probleskává myšlenka.

Čísla! Frekvence! V křečích vytahuji přístroj a snažím se zadat správná čísla. Potvrzuji. Bolest ustupuje, zcela ale nemizí. Před očima se mi znovu zjevuje ta tvář. Člověk to není. Je to stroj? Nemyslím si. Možná.

Pozoruji ostatní, jak se opět hroutí k zemi. V ruce držím přístroj. Nejsem si jistý, k čemu slouží. Vím jen to, že jej musím mít u sebe za každou cenu. Na chvíli na obličej toho tvora zapomínám. Přicházím s přístrojem k ostatním. Doufám, že jim od té strašné bolesti také pomůže. Ano. Za malý okamžik se všichni zvedají zpátky na své nohy. Chci jim vysvětlit, že ten přístroj, nějakým mně neznámým způsobem, pomáhá. Nestihnu ale vyslovit ani první slovo a dva z nich vyděšeně ukazují za má záda. Pomalu otáčím hlavu.