Znepokojivé povídky

Na sklonku

Ach, když jsem tam vedle ní stál, srdce mně bušilo. Nějak jsem cítil, že i ona je nervózní. Přesto jsem nemohl dlouho sebrat odvahu a dotknout se její ruky. Kolik mi bylo? Dvacet? Dvacet jedna? Předtím jsem nikoho neměl. Pamatuji, že jsem si v hlavě odpočítal deset vteřin. A i když jsem poslední sekundy značně prodlužoval, nakonec jsem se na ‚deset' přeci jen odhodlal. Lehce jsem ji pohladil po ruce. Své srdce jsem v ten okamžik měl snad až v krku. A ve chvíli, kdy jsem ucítil, že i ona mě svými konečky prstů něžně přejela po hřbetu mé ruky, po celém těle se mi rozlila vlna opravdu zvláštního nepopsatelného pocitu, který jsem nikdy předtím ani potom nezažil. Byl to opravdu krásný pocit. Ach, kde to jen je?"

„To já ti nepovím kamaráde. No jenom vzpomeň, jak jsme vymýšleli pořád nějaké lumpárny na základní škole a jaký bezstarostný život jsme si žili. Přijde mi to jako teď. V poslední době na to pořád myslím. Kam se všechen ten čas poděl?"

„Prostě jen tak uplynul. Ach, co já bych dal za to, abych vše mohl znovu prožít, to vzrušení a očekávání. Člověk si pozdě uvědomí, že toho času příliš mnoho nemá. Teď vím, že bych hodně  věcí udělal jinak. Nechci říct, že to byl špatný život." Stařík si lehce posunul své křeslo blíže k praskajícímu dřevu v krbu a nastavil ruce tak, aby mu je oheň zahřál. „Jen člověka některé promarněné věci mrzí. Přemýšlím nad tím, zda jsem opravdu musel tolik pracovat. Vždyť člověk potom z toho života moc neměl. Dlouho jsem držel tu myšlenku, že všeho nechám a budu jen cestovat. A opravdu jsem to chtěl udělat. Vždyť někteří lidé tak svůj život prožijí. Jenomže  všechno okolo tě drží a doslova spoutává a ten stereotyp mě sevřel tak moc, že jsem se z něj nikdy nedokázal vymanit. A to mě teď opravdu mrzí. Ta místa, která jsem chtěl vidět, pro která se mi rozbušilo srdce, při představě, že tam stojím, sedím... ležím. Teď už jen... jen sním," staříkovi stékala slza po obličeji, zatímco hleděl na malý obrázek Grand Canyonu pověšený na zdi. Utřel si obličej do rukávu svého svetru a zhluboka povzdechl. „Měl jsem to štěstí, že jsem potkal Lenušku. Díky ní stálo za to žít. Teď už nemám ani ji," na okamžik se odmlčel. „Od té doby, co odešla, mám v sobě prázdno, které už nic nevyplní."

„Já vím, kamaráde, byla to výjimečná ženská. Musím říct, že než jsem potkal Alenku, tak jsem ti ji hodně záviděl. Co už teď naděláme? Život jsme prožili tak, jak jsme prožili. To už nezměníme, druhou šanci nedostaneme. Otázka je, zda někdo skutečně umírá šťastný a s tím, že by nic nezměnil a ničeho nelitoval. Nevěřím tomu. Myslím, že i když se tak někdo navenek tváří, uvnitř vždy něčeho lituje. Kamaráde, nesmutni pro ta místa, která jsi neviděl. V životě nejde mít vše. Ten, kdo prožil život cestováním, teď sedí někde v křesle a přemýšlí nad tím, jaké by to bylo  prožít život s rodinou, s dětmi a taky už to nezmění."

„Proč nemůžeme mít ještě jednu možnost? Chtěl bych to zkusit a vědět, co bylo lepší."

„Stejně bys chtěl na konci toho druhého života třetí šanci, věř mi."
„Asi máš pravdu, ale nemůžu si pomoct. Celé to na mě dopadá. Prostě ještě nechci končit. Chci být zase v tom okamžiku, kdy v hlavě odpočítávám těch deset vteřin a mít to všechno před sebou. Proč... proč to nejde? Ach, Lenuško, tak moc mi chybíš," stařík složil hlavu do dlaní a ze zarudlých očí mu tekly slzy v proudech.

„Teď je do breku i mně. Pojďme si užít ten čas, který nám ještě zbývá, namísto truchlení."
„Já už ale nevím, jak si život užívat."
„Pojeďme do Ameriky, podívat se na Grand Canyon. Co říkáš? Na co teď potřebujeme šetřit?"
„Prosím tě, vždyť sotva dojdu na záchod. Jak můžu někam cestovat?"
„Necháme se tam dopravit. Když zaplatíš, dostaneš se kamkoliv, aniž bys pomalu musel udělat krok."
„Ty to myslíš vážně?"
„Smrtelně!"
„A jak to uděláme?"
„Koupím letenky a vyrazíme. Nebudeme nic balit, jen tak..."

Za dva dny se dva starci opírajíce se o hůlky, pomalu sunuli k letadlu. Lidé na ně hleděli s podivem.
„Takoví dědci a letí do Ameriky. Že jim to za to vůbec stojí," šuškali si někteří mezi sebou.

Po náročné cestě a nespočtu nekonečně dlouho se vleknoucích pauz konečně vystoupili z auta. Byli tam.

„Nemůžu tomu uvěřit. My jsme opravdu tady!" stařík se smál na celé kolo a přitom mu z očí  tryskaly slzy. Hopsal, jakoby zapomněl, že téměř nemůže chodit, a objímal svého kamaráda. Sedli si na okraj útesu a pozorovali úchvatnou krajinu.
„Na fotografiích mě to fascinovalo, ale teď nemám slov. Je to... nádhera."
Seděli tam, dva shrbení mužíci, mlčeli a kochali se.

„Taková krása a teď mě přichází na mysl zase jen jediné. Tohle všechno tady bylo a bude. A kolik lidí ještě nad touto nádherou bude žasnout, zatímco my už budeme dávno pryč? Nebudeme existovat. Nedokážu se s tím smířit. Vím, řekneš, že se mi nedá zavděčit, ale já to tak prostě cítím. Nemůžu za to. A teď bych byl raději doma. Nevím, co to se mnou je."
„To je ono. Je to stejné, jako kdybys chtěl mít ten třetí život. Člověk nikdy nebude naprosto spokojený."
Druhý den oba zase nasedli na letadlo a letěli domů.

Uběhly dva týdny. Stařík seděl sám v křesle u rozpáleného krbu a civěl před sebe na prázdné křeslo, na kterém se odráželo teplé blikající světlo ohně. Hořící polena pokojně praskala.
„Ach, už i ty víš jaké to je... nebýt. Už nemám nikoho, a přesto nechci ještě jít. Pořád se bojím. Děkuji ti za to, co jsi pro mě udělal," podíval se na obrázek na zdi a rozplakal se.

Dnes je v té místnosti ticho, chlad a tma. Obě křesla prázdná.