Znepokojivé povídky

František

V Brně se právě začal probouzet den a tomu, kdo měl možnost sledovat východ slunce ze západní strany od Katedrály svatého Petra a Pavla, vyvstával před očima obraz obrovského rudého ďábla s vysokými rohy. Ještě ne zcela probuzené slunce totiž neochotně stoupalo vzhůru přesně mezi dvěma věžemi katedrály a vytvářelo tak tento krásný a zároveň trochu děsivý výjev.

František Šek právě běžel, co mu dech stačil. Svoje příjmení zdědil po svých předcích, kteří byli s největší pravděpodobností bankéři. Když na jeho rodiče spadla povinnost vybrat svému synovi křestní jméno, oba se shodli, že František bude v kombinaci s jejich příjmením náramně vtipné jméno. A ve chvíli, kdy otec přišel na to, že vždy, když ho někdo bude volat celým jménem, bude to znít jako ozvěna, bylo rozhodnuto.

V životě mu ovšem jeho jméno nedělalo žádné velké překážky. Před pěti lety dokonce úspěšně promoval na brněnské fakultě vychovávající nové podnikatele. Pravda, měl se studiem problémy, ovšem ty se nikterak nevztahovaly k jeho jménu.
První den, právě když nastupoval jako nový člen fakulty, byl již od brzkého rána vzhůru a nemohl už znovu usnout. Řekl si, že nic nezkazí tím, když ve svůj první den vyrazí trochu dříve, alespoň nic neprošvihne. S tím však nikdo nepočítal, a tak v okamžiku, kdy dorazil k budově fakulty, spatřil průvod tří tisíců Slováků, kteří byli přijímáni s předstihem oproti ostatním studentům, aby mohli být vřele přivítáni rektorem vysoké školy. Někteří z profesorů a docentů byli nadmíru poctěni tím, že mohou uvítat tolikero slovenských studentů, a tak se na projev úcty vůči nim převlékli za slovenské bači.
Františkovi tato událost morálku a chuť ke studiu příliš nezvýšila, neboť on sám nijak vlídně přivítán nebyl. To se však rozumí, narodil se v Brně, tudíž ho už tady přece nikdo vítat nemusí.
Nicméně tyto věci se udály už před více než deseti lety, a proto není třeba se jimi dále zabývat.

Nyní František rychle utíkal do jednoho z obchodů se značkovým oděvem v nákupním centru Vaňkovka. Našel si tam místo ihned po promocích a vydrželo mu až dodnes, čímž se často chlubíval svým bývalým spolužákům, kteří povětšinou tak úspěšní jako on sám nebyli. Nemohl snad být více spokojený s tím, jaké karty mu osud přihrál.
Při běhu se k němu neustále připojovalo více a více lidí uhánějících stejným směrem. Většinu z nich už znal a téměř o každém z nich věděl, ve kterém podniku pracuje. Všichni utíkali ze stejného důvodu. Museli se pořádně zpotit před tím, než ve svých obchodech poskládají všechno oblečení. Dobře totiž věděli, že oděvy přes noc pravidelně pořádají nezřízené večírky a volně si po prodejnách poletují. Kdyby prodavači přišli ráno jen tak, bez sebemenší kapky potu na těle, ani ta nejobyčejnější nejbezvýznamnější bílá ponožka by neměla strach, že bude těmi zapáchajícími a promáčenými zaměstnanci znečištěna. Neměla by tak žádnou motivaci chovat se slušně a zůstat na svém místě. Prodávající by potom museli veškeré šatstvo nahánět po celém obchodě, přičemž by jej zřejmě nestihli všechno složit na úhledné hromádky před otevírací dobou a za podobná závažná pochybení byl již nejeden z jejich předchůdců nemilosrdně zbaven své funkce.

Když hlouček zdánlivě spěchajících lidí přebíhal most přes ulici Úzkou vedoucí ke vstupní bráně do Vaňkovky, jeden z nich zakopl a srazil další dva před sebou. Všichni tři se po dopadu odrazili dobrých dvacet metrů do výšky. Když je spatřil právě se zvedající vítr, usoudil, že kdyby ty tři nešťastníky nechal jen tak dopadnout na zem, kde, přiznejme si to na rovinu, tak jako tak zemřou, dopustil by se ohromné marnotratnosti. Rozhodl se proto, že to nenechá jen tak a pomocí své nezměrné síly přenesl všechny tři nebohé smolaře nad úseky vozovky, kde chyběla vodorovná dopravní značení. S tupým žuchnutím dopadli jeden po druhém na předem určená místa. Jakmile jimi projeli první řidiči, na silnici se utvořily sytě červené šipky, jež udávaly správný směr jízdy a které se musely striktně dodržovat.