Znepokojivé povídky

Pan Rímoraj (část první)

~ Ještě jeden případ ~

Panu Rímoraji lezlo to sychravé počasí krkem již třetím dnem. Sám se plahočil podhorskou krajinou plnou průzračných potůčků, rozmanitých mladých jehličnanů, zatáčivých kamenitých cest a především kravského i ovčího trusu. Zima by se už vrátit neměla, avšak i přesto potkával téměř na každém kroku svého trmácení ostrůvky dosud neroztátého sněhu. Jak se zdálo, chlad se v těchto končinách držel zuby nehty.

Vítr pohvizdoval škvírami mezi kupami navalených balvanů a pan Rímoraj nespokojeně mrmlal, neboť v něm ten zvuk vzbuzoval ještě větší pocit chladu, než ve skutečnosti pociťoval.
„Krucinál, že já se vždycky nechám přemluvit a vyrazím tak daleko," zabrblal si pro sebe. „Ztrácím tak drahocenný čas, který jsem mohl věnovat práci na skokmašině."

Pan Rímoraj rozčíleně kopnul do na první pohled malého kamínku, který se však ve skutečnosti ukázal býti, jak se velice rychle mohl ujistit, jen čouhajícím vrcholkem velkého balvanu skrytého pod zemí. Při střetu s jeho nohou se nehnul ani o milimetr, což pan Rímoraj okamžitě pocítil a hlasitě vyjekl.
„Do řitě už!" zakřičel tak hlasitě, že se k němu jeho slova po chvíli vrátila v podobě ozvěny.

Kulhavým krokem potom pokračoval v putování horským krajem nejméně další dvě hodiny, až se náhle zastavil.
„No konečně!" pomyslel si „Liščí průsmyk, jsem takřka doma."
Otevřela se před ním škvíra mezi dvěma vysokými horami, jež se obě krásně zelenaly hustým porostem tvořeným jehličnatými stromy a košatými keři. Průsmyk svůj název získal díky svému celistvému vzezření, které bylo nejlépe pozorovatelné právě z místa, na kterém se nyní nacházel pan Rímoraj. Zakroucená hnědá cesta dole pod horami připomínající liščí ocas pokračovala průsmykem poněkud strmě nahoru a postupně se rozšiřovala, čímž vytvářela dojem navazujícího hřbetu. V místě, kde se stezka stáčela a ve skutečnosti mizela za jednou z hor, opticky navazovala na bílá skaliska, která tak v tomto připodobnění představovala sněhobílou náprsenku lišky. Celkově potom tento výjev působil na pozorovatele sledujícího zmiňovaný průsmyk z dostatečné vzdálenosti jako obří liška, která schovává svoji hlavu za jednou z mohutných skal.

Pan Rímoraj zamířil přímo ke skulině mezi skalisky. Zdejší stezky znal tak dobře, že by tudy mohl jít se zavázanýma očima, a i tak by bezpečně dorazil ke svému příbytku. Postupně sestoupal k úpatí jedné z hor tvořící Liščí průsmyk a následně po pěšině podél potoka dokráčel až na rozcestí.

Cesta vedoucí doleva směřovala až k průsmyku, zatímco doprava se stáčející pěšinka jej po pár krocích dovedla k jeho boudě. S nepříjemným zavrzáním otevřel malou dřevěnou branku, vkročil do drobné zahrádky před roubeným domkem a za doprovodu stejného nelibého zvuku za sebou vrátka zase zavřel.

Zrovna když vytahoval z kapsy těžký železný klíč, aby si mohl odemknout dveře od svého skromného stavení, zahlédl v koutku oka neobvyklou tmavou šmouhu na lavičce pod oknem. Obrátil svůj zrak k lavici a v mžiku mu bylo jasné, že ona šmouha je ve skutečnosti jakýsi cizí povalující se muž.

Pan Rímoraj vystrašeně vykřikl. Jeho zavřeštění spícího pána okamžitě probudilo. Muž se při pohledu na pana Rímoraje rovněž vyděsil, zaječel a skutálel se z lavičky na zem, kde se hlavou udeřil o kámen.
„Co tady sakra děláte?" zvolal rozzlobeně pan Rímoraj. „Kdo jste?"
„Omlouvám se, nechtěl jsem Vás polekat," ospravedlňoval se muž a mnul si při tom místo na temeni, kde mu pomalu narůstala boule. „Čekám tu na Vás, potřebuji Vaši pomoc," dodal.
„Podívejte se, já jsem teď dorazil po šestidenní výpravě, musím si odpočinout. Přijďte zítra," odbyl pan Rímoraj cizince a odemknul vchodové dveře.