Znepokojivé povídky

Na sever

Vždycky mě lákal sever. Ty pohledy na zamrzlou krajinu mě pokaždé fascinovaly. A teď, po dlouhé době čekání, jsem konečně sehnal dva kamarády, kteří se mnou byli ochotní vyrazit do divočiny.
Právě jsme dorazili do poslední vesničky a odtud už půjdeme jenom pěšky, silnice už dál nevede. Na kilometry daleko žádná obydlí, žádná civilizace. Na to jsem se těšil.

Děkujeme ochotnému pánovi za to, že nás za pár drobných dovezl svým autem z města až sem. Nahazujeme krosny na záda a vyrážíme. Zatím nikde na okolních pláních nevidíme sníh, ale právě teď začínají padat první malé vločky. Bylo by dobré, kdybychom našli místo na nocování ještě před tím, než vše přikryje tlustá přikrývka. Podle jednoduché mapky, kterou máme s sebou, by měl nedaleko na severovýchod od nás začínat les, který se táhne několik stovek kilometrů dále na sever. Chtěli bychom dnes dojít na jeho okraj a tam se utábořit. Naším plánem je kopírovat okraj tohoto lesa tak, abychom si v případě nouze měli z čeho udělat pořádný táborák, a abychom zároveň maximálně eliminovali nebezpečí, že potkáme medvěda nebo smečku vlků, kterých v tomto lese žije hojný počet.

Zem pod našima nohama se mírně zvedá. Není to úplně jednoduchý výšlap. Po dlouhé cestě autem máme ještě ztuhlé nohy a na zádech každý neseme bezmála dvacet kilo. Pokračujeme ale bez přestávky. Před západem slunce chceme dojít do našeho prvního cíle.

Jdeme poněkud pomalu, ale vytrvale. Mám skloněnou hlavu a sleduji vlastní šouravé kroky. Palce obou rukou mám zastrčené pod popruhy krosny, čímž trochu odlehčuji její váhu působící na má ramena. Všichni mlčí a je slyšet jen škrtání našich bot o štěrkovou cestu. Z ničeho nic začíná hustě sněžit, a tak trochu přidáváme do kroku. Po chvíli slyším chřestivý zvuk valícího se štěrku a následný křik Petra, který se v mžiku kácí na zem. Já s Filipem se k němu rychle otáčíme:
„Seš v pohodě?" ptám se.
„Aaah, ty vole! Asi jsem si zlomil kotník," naříká Petr.
„To snad ne," namítá Filip. „To snad budeš mít jenom vyvrtnutý."
„No nevím, bolí to jak prase," stěžuje si dál Petr.
„To vždycky bolí," říkám a skláním se k němu. „Dej tomu chvilku, snad to přejde," poplácávám jej po rameni.

Shazujeme krosny a chvíli čekáme. Silně sněží a vane nepříjemně vlezlý studený vítr. Po nějaké době se Petr snaží postavit.
„Tak co?" ptám se.
„No asi to půjde," říká Petr a funí přitom.
„To nám to teda začíná," prohazuje Filip uštěpačně.
„Tak snad jsem si smůlu vybral hned ze začátku a teď už to bude všechno v pohodě," směje se Petr.
Všichni zase nahazujeme krosny na záda a pokračujeme. Trvá to necelou hodinu a před námi se skutečně objevuje jehličnatý les.
„No konečně! Už je mi pěkná kosa," oznamuje Filip. „Půjdeme hned pro dřevo a rozděláme pořádnej fajr."
„Nejdřív asi postavíme stany, ne?" navrhuji.
„Paťas, ty si můžeš klidně stavět stan. Já jdu ale nejdřív pro dřevo," říká mě Filip.
„Já asi pomůžu Patrikovi se stanama a ty zatím rozděláš oheň, ne? Fildo? S tou nohou se mě už fakt nechce nikam vypravovat," vysvětluje Petr.
„Dobře, domluveno," přikyvuje Filip.
„A jak vlastně budeme spát?" ptám se. „Kdo bude spát sám v tom malým stanu?
„No řekl bych, že ty," sděluje Filip a směje se přitom. „Od té doby, cos vedle mě v noci nepříčetně mával tou kudlou, se mně vedle tebe zrovna dobře neusíná," chechtá se dál.
„No dobře, aspoň se ke mně nebude nikdo tulit," říkám a společně se smějeme.

V tu chvíli akorát docházíme ke kraji lesa.
„Tady je celkem hezký místečko, ne?" ukazuji na rovnou planinku.
„Jojo," souhlasí Petr, „ale budeme ten sníh nejdřív muset odhrabat nebo budeme mít ve stanu mokro."
„Jasně, jdu hned na to," shazuji krosnu a hledám malou lopatku.
„Tak já už se rovnou vydám pro to dřevo," oznamuje Filip a taky zahazuje krosnu do sněhu.
Společně se stále kulhajícím Petrem postupně stavíme oba stany. Při hustém sněžení to není úplně příjemná práce, nicméně nakonec nám to jde poněkud rychle. Zrovna když zaboucháváme poslední kolíky u druhého stanu, vrací se Filip s plnou náručí dřeva. Za páskem na karabince má navíc připnutou velkou těžkou větev, která však po sněhu hezky klouže, takže ji vcelku bez problémů vleče za sebou.
„Tak, tady je dřevo. Já mám splněno," chlubí se Filip a pochechtává se u toho.
Chvíli na to děláme hezký táborák a konečně se zahříváme. Filip vytahuje láhev plnou čiré tekutiny.
„Jsme na serveru, tady se musí pít vodka," objasňuje nám své počínání.
Všichni si trochu dáváme a je to příjemné. Jsme nyní zahřátí zvenku i zevnitř.
Po hlubokých rozpravách o smyslu a nekonečnosti vesmíru se pomalu odebíráme ke spánku. Zabaluji se do svého parádního teplého spacáku a mám pocit, jako bych usínal doma v teplíčku u kamen. Netrvá to dlouho a upadám do spánku.