1

177 7 1
                                    

„Pořád se na mě zlobíš holčičko?" vytrhla mě ze zamyšlení u snídaně máma.

„Ale vůbec ne mami, vždyť já to chápu." Zalhala jsem. Popravdě jsem to nechápala ani v nejmenším. Proč se musíme minimálně dvakrát do roka stěhovat? Proč si nemůže najít nějakou stabilní práci na jednom místě? Jasně, protože by to pak nebyla ona.

Mamka je světově uznávaná architektka a to znamená, že musí za prací jezdit po celém světě. To má samozřejmě spousty výhod, za posledních 8 let jsem s ní procestovala skoro celý svět a finančně se taky nemáme špatně, ale za tu dobu jsem nezůstala na jedné škole jeden celý ročník.

Ale asi bych měla začít od začátku. Jmenuji se Catherine Collinsová a je mi necelých 17 let. Narodila jsem se v Londýně, kde jsem žila do 9 let. Na tu dobu nemám nejlepší vzpomínky. Můj otec byl alkoholik a mámu i mě bil. Krátce před mými devátými narozeninami řídil opilý a sjel z útesu. Pro nás obě to bylo vysvobození. Po jeho smrti se mamka rozhodla pokračovat v započaté kariéře, kterou přerušila, když jsem se jí narodila já. To ovšem znamenalo opustit Londýn, opustit vše co jsem do té doby znala, včetně kamarádů. Nebylo to snadné, ale časem si člověk zvykne na všechno, tedy skoro na všechno.

Největší zlom nastal asi před rokem, na začátku druhého ročníku. Mamka dostala zakázku v NY. Měl to být velký projekt na hodně dlouho. Na tak dlouho, že bych na jedné škole zůstala 3 roky, takže do maturity. Po maturitě už mi bude 18 a budu moct žít sama, takže bych klidně mohla zůstat a nemusela s mámou odjet na další místo. Byla jsem z toho nadšená. Plánovala jsem si spoustu věcí. Konečně jsem si mohla dovolit se s někým spřátelit, dokonce jsem se zamilovala. Jmenoval se Ryan a byl o ročník výš. Ale štěstí mi nepřálo. Projekt byl po pár měsících pozastaven a my putovali dál. Doposud jsem to snášela vcelku klidně. Věděla jsem, že se nikde dlouho nezdržíme, takže jsem si lidi k sobě moc nepouštěla a navazovala jen povrchní vztahy, bylo pak jednodušší všechno nechat a odjet. Ale v NY to bylo jiné. Několik nocí jsem probrečela, mámu jsem prosila na kolenou, abychom neodjížděli, no nepovedlo se.

A teď jsme tady, zpět v Anglii, poprvé po osmi letech.

Je 1. září, takže začátek školy a pro mě začátek 3. ročníku. Mamka mi sice zase slíbila, že zůstaneme až do mojí maturity, ale já už zůstavám nohama na zemi. Tohle je prostě jen další zastávka...

Takže...úvod. Já vím, nic moc. Je to moje první zveřejňovaná povídka. Mám jich v počítači rozepsaných asi 10, ale nikdy jsem se neodvážila je někam dát...tak mě prosím neukamenujte :-) Jakékoli připomínky, návrhy nebo postřehy uvítám.

Just another stop...(FF Liam CZ)Kde žijí příběhy. Začni objevovat