Just another stop...(FF Liam CZ)

7

Hope you like :-)

„Víš, že sledování lidí u nich doma může být nezákonný? Výraz soukromí ti asi nic neříká," zašeptal směrem ke mně. Neznělo to naštvaně, i když se tak tvářil, zněl spíš pobaveně. „Včera jsem tě viděl." Sice jsem se rozhodla ho ignorovat, ale tohle mě namíchlo.

„O sledování někoho asi víš víc než já. Já to aspoň nedělala záměrně. A teď když mě omluvíš, mám důležitější věci na práci, než tohle bezduchý tlachání, takže mě prosím nezdržuj." S těmito slovy jsem se protáhla kolem něj a vydala se do třídy. V duchu jsem si musela zatleskat. Měla jsem malinkou dušičku v těle, ale nedala jsem na sobě nic znát. Nějak se mi povedlo působit sebevědomě a lhostejně. A pravděpodobně se to vyplatilo, protože když po chvíli přišel do třídy a posadil se na své místo, o mě ani pohledem nezavadil. Tak uvidíme, jak dlouho mu to vydrží.

Vydržel celý den, vlastně jsem ho kromě první hodiny vůbec neviděla a asi budu vypadat, že nevím co chci, ale absence jeho pohledů mě znervózňovala ještě víc.

Vše ale bylo zapomenuto ve chvíli, kdy jsem po škole Sue zatáhla do prvního krámu s oblečením. Tohle byla vlastně další věc, kterou jsem dělala pravidelně kromě běhání. Pokaždé, když jsme se přestěhovali, kompletně jsem obměnila šatník. Sue sice nebyla shopoholik jako já, ale byla upřímná a nebála se mi vybrané kousky i zkritizovat, takže se mi opravdu hodila a byla natolik trpělivá, že čekala než si vše prohlédnu a vyzkouším. Ale všechno má své meze a po 4 hodinách a nespočetně obchodech, jí už trpělivost došla. Posadila se na lavičku s prohlášením, že končí.

„Sue, prosím, už jen jeden obchod, potřebuju ještě jednu kabelku." Udělala jsem psí očka.

„Ani náhodou, už sis koupila dvě. Jestli chceš pokračovat, prosím, ale beze mě. Bolí mě nohy a nákupy nepatří mezi moje hobby. Stejně už budu muset domů, musím večer hlídat brášku, naši jdou na večeři." Prohlásila tónem, který nedovoloval žádný protest.

„No tak dobře. Co máš v plánu zítra? Je sobota." Vzdala jsem přemlouvání.

„Proč? Ty máš něco v plánu?"

„S Andym jsme se dohodli, že mi trochu ukáže město a vzhledem k tomu, že ty ses tu narodila, tak bys mohla jít s náma. Určitě budeš lepší průvodce než on." Zasmála jsem se.

„To nepůjde, máma chce mít zítra celou rodinu doma, poslední dobou se dost míjíme." Zavrtěla hlavou, ale mě bylo jasné, že se jen vymlouvá. To podle její reakce, když jsem vyslovila Andyho jméno.

„No, kdyby sis to rozmyslela, tak číslo na mě máš a budu moc ráda, když se připojíš. A Andymu by to taky nevadilo." Trochu se začervenala a sklopila pohled. Tím mě jen utvrdila v mých doměnkách.

„Tak já už poběžím." Rozloučila se semnou a vyrazila na cestu domů.

Já si zavolala taxíka, protože se všema těma taškama se mi opravdu nechtělo tahat. Skoro jsem je ani nepobrala a to výměna šatníku neproběhla ani z poloviny.

Sue se celý víkend neozvala. Mrzelo mě to. Doufala jsem, že třeba pokročím v plánu Andy a Sue. Ale rozhodně jsem se nenudila. S Andym jsme strávili spolu celý víkend, včetně toho, že u nás přespal. Ukázal mi nejzajímavější místa ve městě a užili jsme si spoustu srandy.

Zároveň jsem měla i šanci poznat, v čem se za ty roky změnil. Já ho vnímala pořád jako mého věrného kamaráda, který je pro každou legraci a lumpárnu, ale okolí ho zřejmě vidělo jinak. Až mezi jinými lidmi jsem si všimla, že začal být trochu arogantní a povrchní. Ale tak je to asi u většiny sportovců a oblíbenců školy. Navíc jak na něj koukaly holky. Nejdřív mi to nedošlo, ale když jsem si ho pořádně prohlédla, pochopila jsem. Vysoký 180 cm, vyrýsované svaly, plné rty a ke všemu ještě kombinace černých vlasů a zelených zářivých očí. Kdybych ho neznala tolik let a neviděla v něm pořád toho máleho kluka, se kterým jsme si hrávali na jejich zahradě za domem, asi bych na něj taky dělala oči. Ještě štěstí, že to tak je, protože bych tím přišla o dobrého přítele.

Nikdy mu nezapomenu, jak mě utěšoval vždy, když otec dostal jeden ze svým mlátících záchvatů. Moc mi pomáhal, to díky němu jsem se tenkrát dokázala radovat ze života, jak by mělo každé malé dítě.

Celý ten víkend jsem si sice užila, ale byla jsem tak zničená, že jsem v pondělí ráno málem rozmlátila budík. Ale moje zásadovost mě přemohla a já nakonec šla běhat.

Po protažení jsem se lehkým klusem vydala po cestičce kolem jezírka. Po pár metrech jsem si všimla, že proti mně běží někdo celý v černém, s kapucí na hlavě. Nepoznala bych ho, nebýt černého psa, který mu klusal u levé nohy. Liam.

Celý víkend se mi dařilo na něj nemyslet, ale když jsem ho teď viděla...Najednou jsem zatoužila, aby se na mě podíval, aby se zastavil a chtěl semnou mluvit. Ty huso hloupá, a o čem bys s ním asi tak chtěla mluvit? Řvalo na mě moje podvědomí.

Proběhl kolem mě, aniž by se na mě aspoň podíval. Bylo to jako kopanec do břicha. Vidíš, tohle jsi přeci chtěla, ne? Aby tě ignoroval.Tak teď si to vyžer. Svému podvědomí jsem řekla ať sklapne, nasadila si sluchátka, pustila playlist na běhání a rozeběhla se. Celou dobu jsem se na něj snažila nemyslet, ale odříkaného chleba, největší krajíc, ne?

Ve škole to probíhalo podobně. Ignoroval mě. Chvílemi jsem sice měla pocit, jako by mě někdo pozoroval, ale nakonec jsem se usnesla, že si to jen namlouvám.

Znáte ten pocit, že se proti vám všechno spiklo? Tak přesně takový mám já teď. Sotva pár dní po tom, co jsem začala pracovat na téhle povídce, se mi rozbije počítač. Tak teď nevím na čem budu psát, protože na mobilu se mi do toho vůbec nechce :-(

Komenty a vote potěší :-)