Just another stop...(FF Liam CZ)

2

Nesnáším nástup do nové školy. Sice to není nic co bych neznala, ale je to otrava. Nejdřív formality, pak chvalozpěv na mé dosavadní školní výsledky. Je to pořád to samé dokola.

Když se konečně dostanu z kanceláře s rozvrhem, vydám se najít svoji skříňku, abych si do ní uložila věci, naštěstí nemusím hledat dlouho a dokonce je jen pár metrů od učebny, kde mám první hodinu.

Kousek ode mě stojí hlouček 6 kluků a o něčem živě diskutují. Vypadají jako místí sportovci, všichni jsou namakaní a podle výrazů tváří asi i dost namyšlení. Na navazování povrchních známostí je to ideální materiál. Proto se usměji jejich směrem a pokračuju směr učebna.

„Kate, jsi to ty?" zastaví mě hlas jednoho z nich. Ten hlas nepoznávám, ale když se otočím a zadívám se do jeho zelených očí, okamžitě ho poznám. Můj nejlepší kamarád z doby, kdy jsem žila v Londýně. Rozloučení s ním bylo asi to nejtěžší, pokud nepočítám Ryana.

„Andy? Proboha co ty tu děláš? A cos to se sebou udělal? Jestli to nevíš, tak braní steroidů škodí zdraví." To ho rozesměje a popadne mě do medvědího objetí.

Po chvíli mě pustí, ale nepřestává se usmívat. „Páni, málem bych tě nepoznal, ale kde se tu bereš? Co jsem se naposledy koukal na tvůj blog, bylas v New Yorku a vypadalo to, že tam už zůstaneš." On ví o mém blogu? Na to se ho budu muset později zeptat.

„No jo, tak pokud jsi četl můj blog, tak víš, že se nikde nezdržuju moc dlouho. Máma dostala zakázku a jsme tady. Ale co ty? Nic o tobě nevím, jaktože nejsi v Londýně?"

„Tátu firma přemístila sem, už jsou to 4 roky...." jeho vysvětlování přerušilo zvonění, takže jsme vběhli do třídy. Rychle jsem zalezla na místo v rohu u okna a vyčkávala příchod učitele. Andy, který si sedl o řadu před se na mě otočil, mrknul a ústy naznačil později. Jen jsem se usmála a to už do třídy vcházela postarší učitelka literatury, Mrs. Whiteová.

„Takže třído, v prvním termu se budeme věnovat období renesance v anglické literatuře a nezačneme nikým jiným, než jejím neslavnějším autorem Williamem Shakespearem." Dál už jsem neposlouchala. S povzdychem jsem se sesunula níž na židly, tohle bude nuda. Shakespeara jsem ve škole probírala minulý rok a není to zrovna můj oblíbený autor.

Proto jsem učitelku neposlouchala a radši se rozhlížela po třídě. To že si chci držet odstup neznamená, že si nezjistím jak to tady chodí. Jako komu je lepší se vyhnout, kdo je šprt a kdo to má třeba úplně na háku. Jako kluk v rohu u zdi. Kapucu na hlavě a podle kabelu, který zpod ní vykukoval, musel mít sluchátka. Neviděla jsem mu do tváře, ale byl obrovský. Jeho výška byla znát i v sedě, protože se sotva vešel do lavice, odhadovala bych to minimálně na metr osmdesát. Ani jsem si neuvědomila, že na něj zírám, dokud mě nevytrhl hlas učitelky.

„Slečno Collinsová, určitě vás chování pana Payna musí pobuřovat jako mě, ale mohla byste dávat pozor? A vy pane Payne, sundejte si prosím tu kapucu a schovejte sluchátka, ať nikoho nerozptylujete." V tu chvíli jsem musela být červená až na zadku. Celá třída se naštěstí jen zasmála a dál věnovala pozornost učitelčině výkladu. Já se na její výklad soustředit nedokázala, cítila jsem na sobě upřený pohled z míst, kde seděl zmiňovaný Payne. Nechtěla jsem se na něj podívat, ne po tom co mě prozradila učitelka před celou třídou, ale musela jsem. Je hezký, opravdu. Krátké hnědé vlasy, smyslné rty....Ale ten pohled. V jeho hnědých očích se odrážela zloba a byla mířená na mě. Rychle jsem odvrátila, ale tíhu jeho pohledu jsem cítila až do konce hodiny, kdy mě vysvobodilo zvonění.

Rychle jsem si zbalila věci a čekala na Andyho, až se taky sebere k odchodu na další hodinu. Když jsem se při odchodu ohlédla, už tam naštěstí nebyl.

„To byl Liam Payne." Promluvil na mě Andy.

„Cože?" Nechápala jsem.

„Ten kluk na kterýho jsi koukala. Je tu něco jako celebrita. Patří do školního boxerskýho týmu, jako já, ale je divnej. Skoro s nikým se nebaví. Vlastně se ho většina lidí bojí, dokonce i učitelé. Radši se mu nepleť do cesty, není zrovna přátelskej."

„Je nebezpečnej? Mohl by mi ublížit?" Vzpomněla jsem si na jeho naštvaný výraz.

„To nevím. Je to sice rváč, ale konflikty nevyhledává, to si nechává do ringu. Ale lidi se mu vyhýbají, tak se radši drž jejich příkladu." Zadíval se zamyšleně na jizvu, která se mi táhne od obočí ke spánku. Způsobil mi ji otec, když mi bylo 7 a Andy si to zřejmě pamatuje.

„Budu si to pamatovat." A myslela jsem to vážně. Sice je to kus, ale na tom co mi Andy řekl, něco bylo a já o problémy rozhodně nestála.

Další 2 hodiny jsme měli laborky a bylo logické, že jsem utvořila dvojici s Andym, který byl v mé skupině taky. Liam tu naštěstí nebyl, takže se mi behěm chvíle úplně vykouřilo z hlavy, že by vůbec existoval. Pak přišla biologie. Na tu jsem už musela sama. Nevím jak mě mohlo napadnout, že bychom s Andym mohli mít společnej celej rozvrh.

Učitel nám zadal práci opět ve dvojicích. Připojila jsem se k drobné blondýnce, která seděla v lavici hned vedle mě. Představila se mi jako Sue, tedy Suesan. Vypadala jako milá, tichá a hlavně chytrá holka, hned mi byla sympatická. Co se vědomostí týká, byly jsme na podobné úrovni, takže ani jedna z nás nemusela dělat práci za obě. Docela jsme si rozumněli.

Na další hodinu, španělštinu, šla Sue semnou. Andy se učil francouštinu, takže jsem věděla, že ani na této hodině ho nepotkám a bylo vcelku příjemné nejít sem úplně sama.

Vím, říkala jsem, že si chci držet odstup, ale nějak to nešlo. Po minulém roce, kdy jsem se s lidmi přátelila, jsem se nedokázala separovat, ne úplně. Samota mě pomalu začínala děsit.

Vešli jsme do třídy. Právě mi Sue vyprávěla nějakou legrační historku s jejím mladším bráškou, když jsem zamrzla na místě. Vzadu v rohu seděl on a zíral, ano zíral přímo na mě.....

Pokud to bude aspoň někdo číst, tak můžu přidat další jednu nebo dvě části, které už mám napsané....