Just another stop...(FF Liam CZ)

3

Jeho výraz byl prostý jakýchkoli emocí. Bylo to jako by mě hypnotizoval. Sue si asi všimla jak jsem ztuhla, tak mě popadla za ruku a odtáhla k místu na druhé straně třídy, než seděl Liam.

„Ty se s ním znáš? Já myslela, že jsi tu nová? A proč na tebe tak zíral?" vybalila na mě hned jak jsem si sedla.

„Neznám, teda, viděla jsem ho na první hodině a Andy mi řekl kdo to je, ale neznám ho."

„Kdo je Andy?" zeptala se zmateně.

„Promiň, zapomněla jsem ti říct, že i když jsem tu nová, tak tu jednoho člověka znám, je to můj kamarád z dětství, Andrew Brody, znáš ho?" sklopila pohled a začervenala se.

„Toho zná celá škola, je v boxerském týmu. To máš štěstí." Při posledním slově trochu posmutněla.

„Sue, co je?" nedalo mi to.

„Ale to nic, nevšímej si toho." Usmála se, ale jen rty, oči měla pořád smutné.

„Tobě se líbí, viď?" Jen co jsem to dořekla, měla jsem naprostou jistotu, zčervenala jako rajče.

„Jo," špitla sotva slyšitelně, „ale na tom nesejde. On je jedním z nejoblíbenějších lidí na škole, je ve školním týmu a mezi holkama si může vybírat. Sotva by si všimnul šedý myšky jako jsem já. Ale pořád ještě jsi mi neřekla, proč na tebe Payne tak zíral." Snažila se změnit téma. Sice o Andym mluvila vyrovnaně, ale bylo jasné, že ji to trápí. Uvidím co s tím zvládnu udělat, třeba mě časem něco napadne.

„Já nevím. Koukala jsem na něj při první hodině a učitelka mi to nahlas vpálila před celou třídou, pak na mě koukal až do konce hodiny. Docela mě to znervózňuje, ale nevím, vždyť ho neznám. Třeba se tak kouká na každýho nováčka." Snažila jsem se mluvit rozumně, ale ani já sama jsem téhle teorii nevěřila.

„On se na nikoho nedívá, ne takhle. Všechny ignoruje. Chodí po škole jako stín. Nikoho si nevšímá, s nikým nemluví. Mám z něj husí kůži, ještěže s ním nemám moc společných předmětů." Viditelně se oklepala.

Než jsem stihla něco odpovědět, tak zazvonilo a do učebny vešla učitelka.

Díky cestování mluvím plynule čtyřmi jazyky, včetně španělštiny. Což mě zachránilo, protože jsem se nemohla na nic soustředit. Pořád jsem měla takový zvláštní nepopsatelný pocit, jakoby mě někdo pozoroval, ale vždy když jsem se otočila a podívala se Liamovo směrem, něco si čmáral do bloku před sebou a mě si nevšímal. Asi mi začíná hrabat a to je teprve můj první den tady.

Na obědě jsem se konečně zase potkala s Andym. Sue mi někam zmizela, takže můj plán je seznámit zatím nevyšel, ale to počká. Zatím jsem se seznámila se dvěma jeho dobrými kamarády, Gregem a Tonym. Milý kluci, ale já si stejně povídala hlavně s Andym. Úplně jsem zapomněla jak moc mi chyběl, když jsem před lety odjela a teď se mi vše vrátilo. Chtěla jsem dohnat všechen ztracenej čas a jen jedinou věc jsem věděla jistě, že nechci aby mi zase zmizel ze života. Naštěstí žijeme v době mobilů a internetu, takže až se zase s mámou vydáme na cesty, zůstaneme ve spojení.

Po škole mě doprovodil domů. Zjistili jsme, že bydlíme jen kousek od sebe, z čehož jsem měla radost ještě větší.

„Kate? To jsi ty?" uslyšela jsem volat mámu z kuchyně, jen co se zamnou zavřely domovní dveře.

„Jo jo, to jsem já," zavolala jsem nazpět a zamířila jsem za ní.

„Tak jak bylo první den ve škole?" ptala se a zářila u toho jako sluníčko. Nejenže mě překvapila tím, že byla doma, ale svým rozzářeným výrazem. Takový úsměv si u ní pamatuju jen z doby, kdy jsem byla hodně malá, takže si ani nejsem jistá, jestli je to reálná vzpomínka nebo jen výplod mé fantazie.

„Tak jako pokaždý. Nová škola, noví učitelé, noví lidi...teda až na jednoho. Potkala jsem tu Andyho. Vzpomínáš si na něj? Před čtyřmi lety se sem přistěhoval."

„Andy? Ach zlatíčko, to víš, že si vzpomínám, byli jste nerozluční. Já jsem tušila, že návrat domů bude dobrý..."začala se rozplývat, ale já ji zarazila.

„Domů? Mami, my žádný opravdový domov nemáme, ten jsme opustily před lety. Jediné co se pojmu domov blížilo, bylo to, co jsme měli v New Yorku, ale taky to bylo jen další přechodné bydliště, další zastávka než náš vlak pojede dál. Vždyť ty už ani nevíš, co to domov je a já taky ne." Její usměv zvadl a pohled zeskelnatěl, tohle jsem asi přehnala.

„Ráno jsi říkala, že už se nezlobíš, že to chápeš." Dívala se na mě tak zraněně, tohle jsem nechtěla. Mám mámu moc ráda.

„Mami promiň. Vždyť víš, že jsem to tak nemyslela. Prosím nebreč." Šla jsem ji obejmout.

„Právěže myslela, ale já tě chápu. Ryan byl tvá první láska a kvůli mojí práci jsi o něj přišla. Moc mě to mrzí zlatíčko, slibuju, že teď už to bude lepší..." opět jsem ji zastavila.

„Neslibuj mi to, tohle už tu jednou bylo a já to nechci zažít znovu." Nechci na ní být tvrdá, ale jinak to nejde. Musím se obrnit, před dalším zklamáním. „Půjdu do pokoje, mam něco rozdělaného a pak si budu číst. Navečeříme se pak spolu?" Pokusila jsem se zahnat nepříjemné téma.

„Dnes večer nemůžu Kate, promiň, jdu na večeři s investory projektu na kterém dělám a vrátím se až pozdě v noci, snad zítra." Bylo vidět, že jí to mrzí.

„To nevadí, objednám si pizzu a kouknu na film, zvládnu to tady." Povzbudivě jsem se na ní usmála, jsem na to zvyklá.

Mamka mi úsměv oplatila a já se zavřela do pokoje. Sedla jsem si k notebooku a našla svůj cestovatelskej blog. Začala jsem ho psát asi před pěti lety. Sdílela jsem na něm svoje zážitky z různých koutů světa a vlastně z něj udělala něco jako deník. Přestala jsem ho psát, když to vypadalo, že se usadíme v americe, což nevyšlo, takže teď, po dalším stěhování se k němu opět vracím.

Úplně pohlcená psaním zážitků z posledních několika měsíců, jsem ztratila pojem o čase. Z tranzu mě vytrhl zvonek a až pohled na hodiny (19:00) a druhé zazvonění mě utvrdilo v tom, že máma už je pryč a já jsem v baráku sama.

Kdo by to tak mohl být? Moc možností není, tak co myslíte? :-)

Komenty a vote potěší :-)