Just another stop...(FF Liam CZ)

9

V pátek ráno jsem zaspala. Večer jsem tak dlouho přemýšlela, jak to tedy na té party udělám s Liamem, že jsem usnula asi ve dvě, takže jsem budík ráno jen vypla a spala dál. Musela jsem být opravdu unavená, protože mě neprobudil ani jeden ze tří budíků co si nařizuju, ale až domovní zvonek. Při pohledu na hodiny mi došlo, že to musí být Andy, který mě vždy ráno vyzvedává. Ještě v pyžamu jsem rychle seběhla dolů a otevřela dveře. Podle jeho výrazu jsem pochopila, že musím vypadat, jako by mě něco přejelo.

„Andy promiň. Večer jsem nemohla usnout a zaspala jsem. Klidně běž beze mě, já dorazím až na druhou hodinu." Snažila jsem se ignorovat jeho záchvat smíchu.

„Klidně na tebe počkám. Řeknu, že jsem si chtěl před zápasem trochu pospat a mám pozdní příchod omluvenej." Prohlásil, když se konečně přestal smát.

„Tak pojď dovnitř. Já ze sebe jdu udělat člověka." Nechala jsem ho tam stát a vyrazila na cestu do koupelny. Za sebou jsem ještě zaslechla něco v tom smyslu, abych cestou neděsila svým vzhledem kolemjdoucí. To jsem radší přešla bez komentáře.

Když jsem seběhla do kuchyně, měla jsem připravený sendvič. „Jé, děkuju moc. Netušila jsem, že by ses uživil i jako hospodyňka." Popíchla jsem ho, trochu se začervenal.

„To víš, jsem naprosto všestraný. A teď jez, ať se o té školy dneska vůbec dostaneme."

Do školy jsme dorazili až po začátku druhé hodiny, kterou jsme měli každý jinde. Aspoň to nebude vypadat, že jsme zaspali společně. Když jsem dorazila do třídy, omluvila se učiteli a sedla si do lavice, otočila se na mě Sue s nedočkavým výrazem na tváři.

„Kde jsi byla? Už jsem myslela, že nepřijdeš, že jsi třeba nemocná." Zašeptala směrem ke mně.

„Klid, nemůžu být nemocná, když jdeme večer na mejdan, jen jsem zaspala, toť vše." Usmála jsem se na ní a mrkla. Viditelně se jí ulevilo.

Přemluvit Suesaninu mamku nebylo tak snadné, jak jsem si zezačátku myslela. Projevila se totiž její již zmíněná starostlivost, takže ať jsem argumentovala čímkoli, pořád nechtěla povolit. Pomohl až telefonát s mojí mámou a slib, že si tam i zpět vezmeme taxíka. Tudíž nebylo divu, že se teď Sue bojí, aby její první mejdan něco nepřekazilo, ale to bych jí neudělala.

Celý den jsem byla jako na jehlách. Za celé tři roky co chodím ráno běhat jsem ani jednou nevynechala, až teď. To způsobilo, že jsem měla přebytek energie, takže jsem byla nervózní a představa blížícího večera mi taky moc nepomáhala. Dozvěděla jsem se totiž, že večer budou probíhat zápasy dva. V jednom bude Andy a ve druhém, můžete hádat kdo. Nikdo jiný než Liam. Andy mi vysvětlovat, že takhle na začátku roku, vždy probíhají zápasy mezi kluky v týmu, aby se určilo kdo je nejlepší, kdo druhý a tak dále, aby se rozhodlo, kdo kdy bude zápasit s boxery jiných škol. I když je to teď prý spíš taková formalita, protože od minulého roku se toho moc nezměnilo. První je samozřejmě Liam, druhý je kluk ze čtvrtého ročníku Caleb, třetí Andy, čtvrtý Andyho kamarád Greg a zbytek si nepamatuju. Každopádně tyhle čtyři borce dnes večer uvidím.

Hned po škole jsme se se Sue vydaly k nám domů. Když viděla můj pokoj plný krabic vykulila oči. „Cos celou dobu dělala, že ještě nemáš vybaleno?"

Jejímu výrazu jsem se musela zasmát. „Jestli myslíš ty krabice, tak ty ani vybalovat nehodlám. Nerada balím, takže věci které nepotřebuju každý den nevybaluju."

„Jak to myslíš? Vždyť jste se nedávno nastěhovali." Nechápala.

„Nikdy nevím, jak dlouho se zdržíme. Náše nejkratší zastávka trvala 8 dní. Takže vždy vybalím jen to nejnutnější a zbytek zůstane v krabicích. Má to výhodu, že vím přesně kde co mám, všechny krabice mám popsaný." Vysvětlila jsem. Tohle téma mi nebylo příjemné, ale zároveň jsem jí nechtěla jen tak odbýt.

„Ale tohle...ty krabice a ten zbytek pokoje je tak holej...Je to takový studený, neosobní."

„Vítej v mém životě tuláka." Vyšla jsem na balkón, který náleží k mému pokoji, abych nemusela čelit jejímu tázavému pohledu.

„Promiň Kate, nechtěla jsem se tě dotknout, nemyslela jsem to zle." Šla zamnou. „Jen mi to přijde strašně smutný."

„Však já vím," pousmála jsem se. „Ale neboj, změní se to hned jak odmaturuju."

„Jakto?"

„No, po maturitě už budu plnoletá, takže nebudu muset jezdit s mámou. Takže se chci někde usadit a už tam zůstat. S mamkou už jsem o tom mluvila. Sice se jí nelíbí představa, že nebudu s ní, ale myslim, že to chápe."

„A co máš v plánu? Chceš jít na vysokou?"

„To ještě nevím. Nijak vysokou nezavrhuju, ale nenapadá mě obor, který bych chtěla studovat. Mám jedinej cíl a to zůstat na jednom místě. Vlastně mě napadlo, že bych si otevřela nějakou restauraci nebo kavárnu. Nic velkého, spíš nějaký menší, ale příjemný podnik. U toho totiž nehrozí, že bych musela služebně někam cestovat." O mých plánech do budoucna bych dokázala mluvit donekonečna, ale byl nejvyšší čas začít se připravovat. „Jdu se vysprchovat. Zatím si prohlédni to oblečení co jsem ti vybrala." Prohlásila jsem dřív, než se stačila zeptat na něco dalšího.