Just another stop...(FF Liam CZ)

5

Celou noc mě pronásledoval naštvaný pohled jeho hnědých očí, takže když mi v půl šesté zazvonil první budík, bez protestů jsem vstala a vypla zbylé tři, které pro jistotu mám. Po ranní hygieně jsem se oblékla do sportovního a vydala se do West Parku si zaběhat. Byl to asi jediný rituál, který jsem dodržovala, ať jsme byli v kterémkoli městě na světě, ranní 5-ti kilometrový běh.

Zrovna když jsem se začala protahovat, přiběhl ke mně černý pitbull. Rozhlédla jsem se, ale nezahlédla jsem nikoho, komu by mohl patřit. Vrtěl ocasem a vynucoval si moji pozornost, tak jsem k němu přidřepla a začala ho hladit a drbat za ušima. Očividně se mu to líbilo.

„Ary, k noze." Úplně jsem nadskočila při zvuku tak přísného hlasu. Vzhlédla jsem a skoro si vykroutila krk, abych viděla až do tváře příchozího a v tu chvíli jsem málem dostala infarkt. Nestál tam nikdo jiný než Liam Payne, moje noční můra. Pomalu jsem se postavila a zadívala se mu do očí, i když jsem stála, tak jsem musela zaklánět hlavu, protože byl aspoň o hlavu vyšší. Znovu jsem v jeho tváři spatřila hněv, ale vzpomněla jsem si na včerejší rozhovor s Andym a napadlo mě, že ta zloba nemusí být mířená proti mně, že je prostě takový, permanentně naštvaný na celý svět.

„Ahoj. To je tvůj pes?" Ani nevím, kde se ve mně ta odvaha najednou vzala a sotva jsem ty slova vypustila z pusy, tak jsem je chtěla vzít zpátky.

„Jo," odseknul. „Ary, jdeme." Otočil se a běžel pryč.

Měla jsem sto chutí na něj zavolat, že by ho pozdrav taky nezabil, ale můj mozek to naštěstí odfiltroval a já zůstala jen němě stát a koukat jak pomalu mizí.

Proč je někdo takový? Ublížil mu někdo? Otázka za milion liber. Celou dobu běhu, následné sprchy doma a snídaně jsem probírala různé teorie co ho mohlo takhle změnit. Andy přeci říkal, že dřív takový nebýval. Žádné normální a reálné vysvětlení jsem ale nevymyslela a když mě přišel Andy vyzvednout, vzdala jsem to. Asi možná bude nejlepší držet se jeho rady a ignorovat ho.

To se ovšem snáz řekne, než udělá, protože jen co jsem vstoupila do třídy, začalo to nanovo. Koukal na mě a ani se to nesnažil nějak skrýt. Kamkoli jsem se pohnula, jeho pohled mě pronásledoval. Na společných hodinách, na chodbách, při obědě v jídelně...

Když jsem po škole čekala na Sue, se kterou jsme se domluvili, že někam zajdeme na kafe, byl tam zase. Opíral se o zeď školy a pozoroval mě. To už mi došla trpělivost a jakýkoli strach z něj ustoupil do pozadí. Šla jsem za ním.

„Proč tohle sakra děláš?" vyštěkla jsem na něj naštvaně. No jeho to nejspíš pobavilo. Na chvíli se přestal tvářit naštvaně a jeden koutek úst se mu zvedl v náznaku úsměvu, ale působilo to špíš jako škleb.

„Dělám co?" odvětil klidně. No to si ze mě dělá srandu....

„Pořád na mě koukáš. Proč? Očividně se semnou bavit nechceš, když ani neodpovíš na pozdrav. Tak proč mě prostě neignoruješ jako všechny ostatní?" rozohnila jsem se.

Jen pokrčil rameny. „Asi bys už měla jít, jinak tvojí kamarádku klepne pepka z toho, že tě vidí semnou."

Otočila jsem se a spatřila Sue, která na nás koukala jak na zjevení. Když jsem se obrátila zpátky, abych mu ještě něco řekla, už byl pryč. Vydala jsem se za svojí novou a teď značně šokovanou kamarádkou.

„To-to byl Li-Liam Payne." Vykoktala ze sebe, když jsem přišla k ní.

„Jo, to byl. A?" snažila jsem se tvářit lhostejně

„A???" vyjekla. „On s tebou mluvil. On s nikým nemluví. Nejdřív jak na tebe koukal a teď s tebou mluvil..." začala zmateně plácat, tak jsem ji zarazila.

„Nedá se říct, že by semnou mluvil. Já mu spíš chtěla vynadat za to jak se chová, že na mě pořád tak civí a tak dál, ale..."

„Tys co? Vynadat? Zbláznila ses?" vytřeštila oči. Teď vážně vypadala, že jí každou chvíli klepne.

„Sue, klid. Pojď, půjdeme si sednout do kavárny a probereme to v klidu. Hlavně dýchej." Snažila jsem se ji uklidnit, protože mi připadalo, že už začíná modrat z nedostatku kyslíku.

Až do kavárny jsme šly v napjatém tichu. Sue vypadala pořád šokovaně a já na sebe radši neupozorňovala, aby nezačala zase vyšilovat. Posadily jsme se ke stolku u okna, objednaly si kávu a dál mlčely. Když už jsem myslela, že to ticho nevydržím, tak se Sue zhluboka nadechla a promluvila.

„Takže, Liam Payne, o co tady jde?" její hlas zněl tak klidně a vyrovnaně, že jsem si nebyla jistá, jestli jsem si její předchozí zkrat jenom nepředstavovala.

„Já...nejsem si jistá jestli tady vůbec o něco jde." Zatřepala jsem hlavou, jako by se mi tím snad měly urovnat myšlenky.

„Ale mluvila jsi s ním. Jak už jsem ti říkala, on se s nikým nebaví. Takže o něco jít musí." Tvářila se zamyšleně.

„Já nevím. Vždyť ty ho znáš líp než já. Jsem ve Wolverhamptonu pár hodin i s cestou. Věř mi, že jsem ze všeho ještě zmatenější než ty."

„Neřekla bych, že ho znám líp. Sice jsem se tu narodila a vyrůstala, ale předtím jsem chodila na jinou školu, takže o něm vím asi tolik co ty."

„Andy se mi zmínil, že vždy po zápasech se pořádají party, na kterých se dokonce i Liam s některýma lidma baví, chodíš tam?"

Zavrtěla hlavou a zamračila se. „Ne ne, tyhle mejdany jsou jen pro určitý okruh lidí. Jestli je Andy opravdu tvůj kamarád, tak tě tam může vzít, ale někdo jako já se tam nikdy nedostane. Tedy ne, že bych se tam snad dostat chtěla, to není nic pro mě." Tím jak sklopila pohled mě utvrdila v tom, že neříká úplnou pravdu.

„Jestli mě tam Andy bude chtít vzít, tak bez tebe nejdu a nechci slyšet žádný protesty." Mrkla jsem na ní.

„Jak chceš, mě je to jedno." Tak herectvím se Sue určitě živit nebude, protože její hranou lhostejnost by prokouklo i malé dítě.

V kavárně jsme strávily ještě asi dvě hodiny, kdy mi Sue vyprávěla o sobě, o škole a o městě. Bylo to fajn a mně bylo jasné, že loučení s ní bude hodně těžké. S žádnou holkou jsem si ještě nerozumněla tak jako s ní. Ale nad tím teď nebudu přemýšlet, prostě budu žít přítomností a ne se trápit tím co bude za pár měsíců.

Domů jsem se rozhodla jít pěšky, je to sice kus cesty, ale pořád lepší než se mačkat v autobuse. A venku bylo docela teplo, na Anglii až překvapivě.

Pomalu jsem brouzdala vilovou čtvrtí a užívala si procházky, když se ze zahrady, kolem které jsem procházela, ozval mužský smích. Ne že bych ten hlas poznala, ale něco mě přimělo zastavit a podívat se skrz plot, kdo to je. V tu chvíli jsem měla srdce až v krku.