Dračí srdce

Kapitola 1

Čištěním použitých šípů v blízkosti otevřeného ohně jsem se ze svého těla snažila dostat zimu, která se ke mně v noci přikradla jako stará známá. Svou tenkou přikrývku jsem nad ránem přehodila přes třesoucí se drobné tělo své matky, a tak mi nezbývalo nic jiného, než se pokusit zahřát prací.

Včerejší práce na poli byla náročnější než obvykle. Hned z rána se z nebe spustila průtrž, jenže něco takového vévodu Laskera, pro kterého jsme s matkou pracovaly, nezajímalo, a tak jsme se celý den dřely promočené na kost. Špína, která na nás po celý den ulpívala byla naše nejmenší starost. Bála jsem se, aby matka neonemocněla. Její slabé tělo už tak skoro nezvládalo každodenní zátěž, natož kdyby se ještě měla potýkat s následky prochladnutí způsobené zimou, která nás celý den provázela.

Vévoda Lasker byl krutý muž, ale aspoň platil včas a rozumnou sumu. Moc dobře věděl, jak si udržet draky na dobré straně, což mu také vyneslo kýžená privilegia a peníze. Celá naše vesnice, za kterou zodpovídal, ho ale neměla ráda, jelikož se o naše blaho a bezpečí nikdy nestaral. Naštěstí byl už poměrně starý, a tak jsme všichni netrpělivě vyčkávali na jeho poslední dech, aby vévodovo místo mohl konečně převzít jeho syn Lucas.

Lukas Lasker. Toužebně jsem si povzdechla a lehce se pro sebe usmála. Nebyl to muž vyloženě krásný nebo přátelský, ale rozhodně byl lepší než jeho otec. Všechny dívky z vesnice bojovaly o jeho pozornost, včetně mě. Věděla jsem, že ani jedna z nich se o jeho ruku neucházela kvůli jeho vzhledu, ale nemohla jsem jim to mít za zlé, i já sama jsem se ho snažila lapit do manželství z čistě sobeckých důvodů. Jenže mojí hlavní výhodou bylo to, že ze mě nikdy nemohl spustit oči, což v ostatních dívkách vyvolávalo vlny žárlivosti a vzteku. Mě to ale nevadilo, jejich přátelství bylo v tomto světě nepodstatné.

Od otcovy smrti se s matkou snažíme přežít na velmi malých přídělech jídla, jen abychom vůbec zůstaly naživu. Co to ale bylo za život, když člověk nemohl dělat nic jiného, než pracovat a doufat, že mu vydělané peníze budou stačit na to, aby neumřel hlady? Proto jsem potřebovala Lucase. S jeho penězi a postavením by se o nás dokázal postarat. I když s ženami nikdy nezacházel zrovna něžně, byla to cena, kterou jsem za kvalitnější život hodlala zaplatit.

Sice mi Lucas věnoval nejvíc pozornosti ze všech dívek z vesnice, ani tak jsem si, i přes veškeré modlení, nemohla být jistá, že mě nakonec o ruku požádá, a tak mi nezbývalo nic jiného, než se pokusit jídlo a peníze získat i jinak, než jen prací na poli. Každé ráno, dokud vesnice ještě spala, jsem se vypravila do nejbližšího lesa za naší chalupou na lov.

Největší problém byl ten, že jsem nebyla žádný lovec. Nikdo mě nikdy nic podobného neučil, a tak jsem musela spoléhat jen na své slabé schopnosti. Často jsem odcházela s prázdnou, ale ani tak jsem to nevzdávala. Nemohla jsem, už jen kvůli matce.

Povzdechla jsem si a uklidila nyní již čisté šípy zpět do toulce ležícího vedle mě na trouchnivějící dřevěné podlaze. Ani jedna z nás neměla čas nebo sílu na to, pokoušet se dát naši starou chalupu do pořádku, takže nám dovnitř zatíkalo starou střechou, což mělo za následek pomalý rozpad všeho uvnitř.

Čas, kdy se tady dalo ještě bydlet, se krátil. Potřebovala jsem rychle najít manžela, který by se o nás dokázal postarat, jenže něco takového se nedalo uspíšit, a tak jsem mohla jen doufat, že to Lucasovi nebude trvat příliš dlouho.

Vyhlédla jsem z malého okna nad kupou sena, na které spala matka. Východ slunce už začínal zbarvovat oblohu do šeda, takže byl nejvyšší čas vydat se na lov. Přes ramena jsem si přehodila tmavý obnošený plášť, který byl přehozený přes rozvrzanou židli, na které jsem seděla, spolu s toulcem napůl plným šípů. Z pod hromady sena, na které jsem spala, jsem vytáhla obyčejný luk, který jsem kdysi ukradla jednomu chlápkovi v místní taverně. Naštěstí na to nikdy nikdo nepřišel, jinak bych už pravděpodobně neměla ruce.