Dračí srdce

Kapitola 7

Princezna Ike si mě prohlížela přimhouřenýma očima. Neodvažovala jsem se hýbat, jelikož jsem nevěděla, co od ní mohu čekat.

Měla na sobě praktické světle modré šaty, které byly v pase stažené zlatou stuhou. Výstřih byl překrytý krásnou krajkou rozprostírající se po celé délce krku, jenž přes ramena pokračovala po pažích až k zápěstím, jako nějaké brnění. Sukně jí volně splývala kolem nohou, a když se pohnula, odhalila tak vysoké rozparky po obou stranách. Tmavé vlasy měla vyčesané do složitého uzlu na temeni hlavy, což její pohled dělalo přísnější. Vypadala nádherně. Při obědě jsem byla nejspíš příliš vystresovaná, abych si toho všimla, avšak nyní jsem měla možnost obdivovat její krásu.

„Jak daleko je to město?" Odvážila jsem se zeptat, zatímco si princezna začala prohlížet můj pokoj.

„Sigel?" Ohlédla se na mě přes rameno. „To je naše hradní město, je hned za lesem směrem na východ."

Oh, to je velmi blízko, pomyslela jsem si trpce. „Je mezi těmi draky i falešný král?"

Princezna si odfrkla. „Samozřejmě, že ne. Moort je příliš velký zbabělec na to, aby své bitvy bojoval sám."

„Takže se neustále schovává na hradě v hlavním městě?"

„Vesměs ano."

To bylo zvláštní. Myslela jsem si, že chce válku vyhrát a zbavit se posledních právoplatných následníků trůnu, ale asi jsem se pletla. O politice jsem toho věděla pramálo a o taktice boje ještě míň.

„Když jsou ve městě hned vedle, zaútočí i na hrad? Neměli bychom se všichni někam schovat?" Při té myšlence mě začínala přepadat úzkost. Až příliš živě jsem si dokázala vybavit, co po sobě takové dračí boje dokáží zanechat.

Princezna se zastavila uprostřed místnosti a otočila se ke mě čelem. Se založenými rukama se na mě s povytaženým obočím dívala.  „Všimla sis při svém příchodu, jak tento hrad vypadá?" Zeptala se namísto odpovědi.

„Eh... asi ano."

„Asi ano?"

„Je celý černý?" Zkusila jsem znovu.

„Správně. A víš, co to znamená?"

Zakroutila jsem hlavou. Nad tou otázkou jsem si lámala hlavu od té doby, co jsem ho viděla poprvé. Nikdy jsem o něčem podobném neslyšela a neznala jsem žádný materiál, který by byl aspoň trochu podobný tomu, z čeho byl vnějšek hradu postaven.

„To jsou dračí šupiny."

„Cože? Ale jak je něco takového možné?" Zamračila jsem se.

Princezna se pousmála a posadila se na okraj mé postele. „Naše matka byla člověk, stejně jako ty. Když ji náš otec konečně našel a přivedl domů, byla ještě...křehká."

„Křehká?"

„Jako člověk byla oproti dračí síle bezbranná," vysvětlila.

„Aha. Moment, ještě křehká? Jakože pak už nebyla?"

„Necháš mě ti ten příběh říct?" Utrhla se na mě. Chtěla jsem ho slyšet, a tak mi nezbývalo nic jiného, než být zticha.

Princezna si odkašlala a pokračovala: „Takže, když naši matku přivedl na hrad, náš strýc Baralan - prostřední bratr našeho otce -  v tom uviděl příležitost. Počkal, dokud otec neodešel na zasedání rady a vklouzl do jejich společné ložnice, kde se matka ještě chystala. Rovnou na ni zaútočil, jenže otec se v tu chvíli vrátil. Něco si tenkrát zapomněl, už nevím co," mávla rukou. „Každopádně, když se vrátil, našel strýce, jak matku dusí a bez váhání ho zabil. A protože se bál, že by se něco podobného mohlo opakovat, nařídil, aby našli strýcovo hnízdo."

„Hnízdo? Jako... dračí hnízdo?" Přerušila jsem ji, čímž jsem si vysloužila otrávený pohled.

„Ano Eloise, dračí hnízdo. Každý drak si někde ve světe vytvoří vlastní hnízdo, kde si shromažďuje svoje nejcennější věci. Nikdo, kromě nich a jejich dračích srdcí neví, kde se nachází. A také je to jediné místo, kde nemáme moc nad vlastní přeměnou. Jakmile si vytvoříme hnízdo, božská síla k němu připoutá naši podobu, a jelikož k jeho vytvoření potřebujeme svůj oheň, jsme k němu připoutání jako draci. Což znamená, že i když do něj vstoupíme jako lidé, okamžitě se proměníme."

Pokývla jsem hlavou, aby věděla, že chápu, když se na mě s povytaženým obočím podívala. Zřejmě ji to uspokojilo, protože se opět zadívala před sebe a pokračovala ve vyprávění.

„Takže, král nechal jeho hnízdo najít. Sám ho tam donesl a strýc se, i když už byl mrtvý, přeměnil do své dračí podoby. V ten moment nařídil, aby mu byly strhané všechny šupiny, aby jimi následně nechal pokrýt celý tento hrad, aby tady matka byla vždy v bezpečí. Takže ten, kdo ji původně chtěl zabít, ji měl nakonec chránit."

Chvíli jsem o jejích slovech přemýšlela, ale jedna věc mi neustále nedávala smysl. „Ale, jak jeho šupiny pomůžou k ochraně hradu?"

„Viděla jsi někdy draka uhořet?"

„Ne."

Významně pokývla hlavou. „Přesně."

„Takže co, všichni draci jsou ohnivzdorní? To ale přece ničemu nepomůže, pokud by na hrad zaútočili hrubou silou, ne?"

„Ach bohové," povzdechla si princezna a zakoulela u toho očima. „Draci se nedají tak snadno zabít Eloise. Jsou ohnivzdorní ano, ale naše šupiny jsou také neskutečně pevné, tvrdé, jako skála. Naše teplo, které z nás vyzařuje je k sobě ještě více pojí, stmeluje je. Takže jakmile byl jimi hrad obklopen, ze všech strach na něj draci útočili ohněm, aby šupiny k sobě co nejvíc stmelily. Aby mezi nimi nebyly mezery, aby ochrana proti útoku byla stoprocentní," jemně se na mě usmála. „Takže i kdyby na nás zaútočily katapulty, hradu se nic nestane."

Úžasem jsem zamrkala. Bylo to až neskutečné, jak byli draci odolní. Šupiny z jediného draka dokázaly pokrýt plochu celého hradu, čímž se z něj stala nedobytná pevnost. Vědomí, že jsem uvnitř hradu v bezpečí, mě vzhledem k nedalekým bojům značně uklidňovalo. Jenže jedna věc mi na tom příběhu neseděla.

„Takže na vaši matku zaútočil váš strýc, bratr vašeho otce a falešného krále?"

„Ano."

„Ale, jak si potom druhého bratra mohl váš otec nechat na blízku? Co pak nepřemýšlel nad tím, že když to zkusil jeden bratr, udělá to i druhý?" Chvíli na mě zírala nečitelným výrazem, až jsem z toho nervózně popošlápla a zkousla si spodní ret. Řekla jsem něco nevhodného?

„Můj otec nebyl hlupák," řekla pomalu.

„Já...omlouvám se, nic takového ani netvrdím, já..."

„Samozřejmě, že to vzal v úvahu Eloise. Ale Moort nás oklamal všechny. Slíbil mému otci věrnost, přísahal na samotného boha Omskaka, že s tím útokem neměl nic společného. I tak ho otec poslal na století pryč, když se vrátil, dalších několik století mu věrně sloužil. Otec ho nechal sledovat, jenže nikdy nic nenašli. Nikdy neudělal nic, co by ukazovalo na to, že má podobné úmysly, jako jejich bratr," vrčela na mě ta slova, jako bych to byla já, na koho byla mířená její nenávist. Ale sama jsem moc dobře věděla, jaké to je, přijít o otce. Nebyla jsem to já, komu by chtěla ublížit, a tak jsem se přinutila zůstat stát na místě, i když se pomalu zvedla z postele a nebezpečně se ke mě přibližovala.

„A tak si znovu získal naši věrnost. A kam nás to dostalo," prskla, když se zastavila jen pár kroků přede mnou.

„Říkala jste...staletí? Kdy se..."

„Na mou matku zaútočil před více než šesti sty lety Eloise."

„Cože?" Zašeptala jsem zaraženě. To přeci nemohlo být možné. „Jak...jak dlouho draci žijí?"

Odfrkla si a s rukama v bok přešla k oknu. „To nikdo přesně neví."

„Neví?"

„Všichni draci zatím zemřeli něčí vinou. Žádný z nás se ještě nedožil doby, kdy bychom začali pořádně stárnout," zakroutila hlavou. „Prvnímu králi draků - mému dědečkovi - bylo necelých pět set let, když ho zabili. Sice jsem se narodila až po tom, ale Daero si ho pamatuje. Prý vypadal, jako by mu bylo čerstvých sto let," ztěžka si povzdechla.

Moment, Daero si pamatuje dědečka? Prvního draka?!

„Když byl náš otec zavražděn, měl ten rok oslavit osmi sté narozeniny," zašeptala. „A rozhodně nevypadal, jako stařec.

Osm set?! Potřebovala jsem si sednout. Na nejistých nohách jsem zamířila k posteli a s žuchnutím se svezla na matraci.

„Jak...jak starý je princ?" Zašeptala jsem, jelikož jsem netušila, jestli jsem opravdu chtěla znát odpověď.

„Příští rok oslaví pět set devadesát."

Vytřeštila jsem oči a pomalu jsem k princezně otočila hlavu. To myslela vážně?

„Věděla jsi, že když Omskak požehnal vyvoleným, tak pouze z jednoho z nich udělal černého draka?" Broukla princezna od okna, aniž by se otočila. „Pouze jedna královská linie," odfrkla si. „To se červeným drakům samozřejmě za nějaký čas přestalo líbit, proto taky zabili mého dědečka."

Začínala mě bolet hlava, jak jsem se snažila udržet krok. Pevně jsem zavřela oči a mírně se předklonila.

„Samotný bůh chtěl předejít bojům o moc, ale ani jemu se to nakonec nepodařilo," povzdechla si. „Možná by nebylo na škodu, kdyby zase existoval pouze jeden černý drak."

Ta bolest začínala být nesnesitelná. Vyskočila jsem na nohy a rázně princeznu přerušila: „Dobrá, dobrá. Já myslím, že pro dnešek to bylo až příliš informací, děkuji."

S přimhouřenýma očima se na mě ohlédla. Chtěla mi něco odpovědět, avšak než se k tomu dostala, vzduch protrhl dračí řev.

Poplašeně jsem se zadívala na strop, jakoby ten drak byl v místnosti s námi a ne venku. „Co to bylo?"

„Můžeš být v klidu," řekla a vydala se ke dveřím. „Daero se vrátil."